Vánoční zázraky

29. prosince 2012 v 16:11 | Michelle |  Soutěže
Autor: Terra
Blog: -
Název: Vánoční zázraky


Všichni šťastní lidé jsou stejní, ale každý zoufalec je sklíčený svým vlastním způsobem. I ona byla.
Nešťastná a unavená, pokračovala dál ve své cestě. Na pustém náměstí osvětlovaném pouze pouličními lampami nestál nikdo, kdo by ji zachránil, a tak pokračovala úzkou uličkou pryč z města. Netušila, kudy kráčí, stěny domů se pro ni smršťovaly a zase roztahovaly, neslyšela nic, jen svůj hlas, když se snažila připoutat něčí pozornost, avšak nikoho nepotkala.
"Pomoc!" zvolala. Nikdo se neozval a jediné dva zvuky, které k ní dolehly, byla ozvěna vlastního hlasu plného strachu a kapot tajícího rampouchu.
Po nějaké chvíli se chodníček začal rozšiřovat, až se proměnil v příjezdovou cestu k zasněžené farmě, kde se procházela spousta lidí. Jak se k nim tak přibližovala, všimli si jí dva pracovníci, co jí vyběhli v ústrety.
Dolehl k ní hlas mladé ženy.
Co vám je?
Farmář odpověděl místo ní. Rodí, Nelo. Nevšimla sis toho břicha?
Pomůžeme vám. Nebojte se.
Už se začala usmívat, doufajíc ve šťastný konec, ale v tu chvíli spatřila dva muže oblečené v černém, kteří ji hledali. Znala i ty tváře, patřily jejím únoscům. Jak se tak rozhlížela kolem dokola, spatřovala další siluety vystupující ze tmy, jež si pro ni přišly s cílem odvést ji zpět do temnot. Beze slova se otočila a utíkala pryč do vánice.
Už na to zase byla sama.
Minula skleněné okno hlavní budovy, za nímž se v obýváku tísnilo patnáct šťastných lidí. Dospělí se soustředili na pohovkách, popíjeli víno a smáli se, děti se choulily u krbu, jedíc cukroví, či pobíhaly okolo svých rodičů, ale všichni měli cosi společné; ono teplo v duši; radostí je naplňovala rodina a přátelé. Nelze slovy vystihnout, jak moc si přála být tam teď s nimi, ale věděla, že by jim to mohlo ublížit. Její únosci byli velmi nebezpeční.
Neustávala ve své snaze utéci a pokračovala dál, až se octla u staré dřevěné hospodářské budovy.
Již jí nezbývalo mnoho sil na to, aby se tam dobelhala, ale nakonec se jí podařilo vzít za masivní dveře a otevřít je. Stála ve skladu sena, dřívější stáji, spoře osvětlené petrolejovými lampami, a všude se linula vůně suché trávy. Z posledních sil zabarikádovala vchod a opřela se o jeden stoh. Cítila, že omdlí.
V hlavě se jí ozýval hlas jejího kamaráda, se kterým před chvíli mluvila. Myslela jen na to, že musí bojovat, než ji přijede zachránit.
Vhodila do starobylého automatu pětadvaceticentovou minci a vytočila Georgův mobil. Samotnou ji téměř překvapilo, že nejsou telefonní dráty zamrzlé, dokonce se po chvíli ozvalo vyzvánění, jediný zvuk, který bylo možno v celém okolí zaslechnout.
"George Lee, jak vám mohu pomoci?" zeptal se příjemně do telefonu.
"Georgi… utekla jsem jim," zašeptala udýchaně. Georgovi, stojícímu na schodech v sále, kde sídlí oddělení Občanské a vnitřní bezpečnosti, přeběhlo po tváři zděšení a úleva zároveň.
"Vero, kde jsi?" zeptal se.
"V nějaké vesnici, je tu spousta sněhu," odpověděla zmateně.
"Poslouchej mě, Vero. Uklidni se a popiš mi okolí," pravil s předstíraným klidem v hlase.
"Dobře," řekla a podívala se na kulaté náměstí, "je tu nějaký zavřený obchod, asi lékárna. Taky tu vidím restauraci, Luigi's. Nic není v provozu."
"Taky že je Štědr-" odpověděl George, ale sluchátko náhle oněmělo a ozvala se spojovatelka.
"Vhoďte prosím další minci."
Jak po ní Vera promrzlými prsty sahala, shodila minci na zem. Rychle se ohnula, aby ji sebrala. Tu však náhle ucítila neustávající bolest v břiše doprovázenou mnoha kopanci jejího dítěte, které se právě rozhodlo, že by mělo přijít na svět. Podařilo se jí zachytit automatu, prsty sevřela minci a vrazila ji do přístroje, neuvědomujíc si, že křičí bolestí.
"Co se děje?!" zeptal se vyděšeně George.
"Myslím si, že rodím," zakňučela, drtíc zuby.
"Už pro tebe jedu. Mezitím se pokus najít někoho, kdo by ti pomohl," odpověděl vyděšeně George, než se opět ozvala spojovatelka. A tak se dobelhala zoufalá na farmu.
Chtěla bojovat, ale přesto, opřená o stoh voňavého sena, omdlela.

I byl perný letní den a zdálo se, že neexistuje dostatečně slabé oblečení, aby se člověk neuvařil. Oddělení občanské a vnitřní bezpečnosti FBI dokonce zrušilo předpis týkající se povinného oděvu, a tak Vera mohla do práce chodit v kraťasech a tílku. Na večírek, jenž se konal v Bostonském muzeu výtvarných umění, si však vzala něco tuze jiného - tmavě zelené koktejlové šaty, které jí ladily s jejíma očima, a svůj zjev podtrhla neobvykle výrazným odstínem rudé rtěnky.
Prohlížela si právě obraz, kvůli němuž se celá tajná operace konala; Renoirův portrét Clauda Moneta, který sem dopravili až z francouzského muzea, aby zde našel nového majitele. Dívala se na něj a uvažovala, proč se o něj zajímá přední mafián současné doby, Benátčan; neshledávala na obrazu nic zvláštního, snad kromě toho, že malíř maloval jiného malíře. A přesto byl pro Benátčana důležitý. Zítra ale bude jeho jedinou starostí to, aby si ve věznici ostříhal nehty, jelikož se proti němu nashromáždily důkazy. Mělo to však jeden háček - nikdo netušil, jak podezřelý vypadá.
Stál před ní muž, jemuž mohlo být nanejvýš pětatřicet, štíhlé postavy, průměrně opálený. V jeho modrozelených očích se zračilo pobavení a inteligence zároveň. Stejně jako většina lidí zasvěcených do případu si Vera Benátčana představovala jako obtloustlého italského padesátiletého gigola, nikoli jako pětatřicetiletého génia, co sestaví nejpropojenější systém praní peněz na světě, ale možná proto se mu podařilo tolikrát proklouznout. Třeba to je on, pomyslela si.
Neměl ani typicky jižanské černé vlasy, jen snad stejně husté, ale v odstínu mezi špinavou blond a světle hnědou.
Něco se jí na celém jeho zjevu nezdálo, ale nemohla přijít na to, oč se jedná, ani když promluvil. Každá buňka v těle jí říkala, že našla toho správného člověka. Uvítala proto vyrušení od kurátorky muzea a potichu se vzdálila, připravujíc zásahovou akci.
O pět hodin později Veřin podezřelý vyšel z muzea, jak předpokládala, zadním vchodem. Ve chvíli, kdy vykročil ze dveří, octli se u něj v mžiku dva muži v civilu a zkroutili mu ruce za záda.
Během pár minut však zjistili, že zatkli toho nepravého; stál před nimi, s želízky na rukou, agent George Lee pracující pro Oddělení vnitřních záležitostí. Společně s Verou se pak vrátili do muzea, kde nalezli muže, který byl skutečným Benátčanem - obtloustlý padesátník. Téhož dne byl donucen vydat všechny své společníky, ilegální účty i zbytek podsvětí výměnou za svobodu. Tu mu nakonec americká vláda darovala pod podmínkou, že již nikdy nevkročí na území Spojených států a nechá se deportovat do Itálie. Za vydání půlky obyvatel Neapole, města nejprolezlejšího mafií, to však jednoznačně stálo.

O několik měsíců později, když perné léto vystřídal nejsilnější mráz za posledních padesát let, seděla Vera se skleničkou svařáku u televize a užívala si 23. prosinec. Poprvé za pět let měla volno, službu za ní totiž vzal George, myslel si, že je příliš unavená na to, aby pracovala o Vánocích. Žádným způsobem se jí nepodařilo mu jeho úmysl vymluvit, a tak mu alespoň nabídla, že se kdykoli může zastavit.
Ležela na gauči v červeném svetru, co jí upletla její máma, zelených huňatých ponožkách a sněhově bílých teplácích, představujíc svým oblečením nejděsivější reklamu na Vánoce, jež kdy kdo spatřil.
Po několika letech také poprvé vyzdobila byt a napekla cukroví, i když věděla, že Vánoce stráví sama; její matka totiž žila na daleké Floridě s Veřinou sestrou, která plánovala v brzké době dítě, a nyní se nejspíše v tílku procházely po pláži. Žádného přítele Vera neměla.
Každou chvíli se po očku podívala na teploměr v pokoji, který ukazoval mezi patnácti a sedmnácti stupni Celsia nehledě na to, jak moc hřál sporák. Na kuchyňské lince se právě chladily podomácku dělané cookies a svůdně pokukovaly na Veru, stejně jako pusinky posypané červeným cukrem.
Již mnohokrát se zvedla a začala se převlékat, aby pomohla Georgovi na centrále, ale zima ji vždy donutila zvýšit přívod do kamen o jeden stupeň a zalehnout zpátky k televizi.
Právě dávali Vánoce naruby a běžela jedna z nejvtipnějších scén, když se ozvalo zazvonění. Jelikož Vera tento film viděla již před pár lety se sestrou, nečinilo jí problém odejít od televize ke dveřím. Vyhlédla kukátkem na chodbu, a jakmile tam spatřila vymrzlého George, otevřela dveře.
"Ahoj. Jsem ráda, že jsi přišel," pozdravila ho, neuvědomujíc si, jak komicky musí vypadat.
"Ahoj. Moc ti to sluší," usmál se a přijal pozvání dovnitř. Ač si Američané nezouvali boty, namoklé kanady nechal u dveří a vzal si pantofle.
"Určitě tě někdo posílá," povzdechla si s úsměvem. Byla ráda, že ji George přišel navštívit, ale jistě jen proto, aby ji vytáhl ven.
"Ne, přišel jsem jen popřát všechno nejlepší a dát ti tohle," odpověděl. Vytáhl z kapsy kalhot malou krabičku zabalenou, jako by to snad George tušil, do zelené, červené a bílé mašle.
Poděkovala mu, otočila se a zmizela v ložnici, kde vyndala dárek, co si pro něj připravila. Jeho rozbalování ale přerušil Georgův mobil; volali mu z centrály - měl jet prověřit skladiště. Vera se rozhodla vydat se tam s ním.

Společně vystoupili do mrazu v jedné z nevábných ulic Bronxu, kde se před nimi tyčilo osamocené skladiště. Opatrně, připraveni kdykoli vystřelit, se vplížili do absolutní temnoty, kterou okamžitě přerušilo světlo, které fungovalo na principu fotobuňky.
Nabídl se jim pohled na rozlehlou betonovou garáž neskýtající jedinou známku života či ilegální činnosti, a tak se jali prohledávat každý sloup. Když vystoupili do třetího patra této budovy, taktéž garáže, spatřili osamocenou dodávku ohavně vánočně červené barvy. Pomalu se k ní blížili, George Veru jistil a kontroloval, zdali se v okolí nenachází nikdo, kdo by je mohl napadnout.
Jak Vera otevřela kufr auta, zalapala po dechu. Za svoji kariéru se setkala s mnoha věcmi, co člověka dokážou připravit o život, avšak některé stále měly v její hlavě pouze abstraktní podobu. Atomová bomba již déle nebyla jednou z nich.
Spatřila zelený kanystr, na němž bylo napsáno radioaktivní, spoustu drátů a odpočet nastavený na dvaadvacet hodin a pár minut, jenž stále klesal. Vedle něj spatřila malý lísteček, který opatrně vzala do ruky, obávajíc se, co se dozví.
Myslete na své hříchy, stálo tam napsáno.
"Georgi?" zavolala na svého parťáka. Nikdo jí však neodpovídal. Jak se tak otočila, všimla si George ležícího na prochladlé zemi o kus dál. Než k němu stačila doběhnout, někdo ji uhodil do hlavy.
"Vero. Prober se, prosím," šeptal jí hlas do ucha. Cítila chlad, jak prostupuje celým jejím tělem, probírá každý nerv, který vysílá varování jejímu mozku. Zamrkala a otevřela oči. Ležela na zemi v jakési uzavřené místnosti a nad ní se skláněl George s obavami v očích. Od úst mu stoupala pára.
"Kde to jsme?" zeptala se Vera zmateně a opatrně se zvedla, přijímajíc ruce, co jí George nabídl.
"Zavřeli nás do kovového přepravníku a pouštějí sem tekutý dusík, díky čemuž teplota stále klesá," odpověděl trochu zděšeně.
"Jak už tu jsme dlouho?" položila mu otázku, drkotajíc zuby. Vyhrnula si šálu co nejvýše ke krku, vytáhla z bundy kapuci od mikiny a přetáhla si ji přes hlavu.
"Probudil jsem se před chvíli, tys byla mimo asi o deset minut déle," odpověděl.
"Musíme se dostat ven," konstatovala a vytáhla zbraň. Než ji George stačil zastavit, vystřelila. Oba se velmi lekli, když se kulka ode zdi odrazila a chvíli jí trvalo, než našla místo, které nebylo pobité neprůstřelným plechem.
Následujících několik minut strávili tím, že se pokoušeli ucpat přívod dusíku, avšak marně. Zkusili též vyrazit pancéřované dveře, ale ani to se jim nepovedlo, a tak se nakonec unaveni schoulili jeden k druhému. Věděli, že je zde nikdo nenajde a neexistuje možnost jak se dostat ven, kterou nevyzkoušeli. Ani signál v mrazáku nebyl.
Aby si ukrátili čekání na to, než zahynou, začali si povídat o případu. Benátčan se vrátil na scénu a používá Boston jako místo, přes které posílá zbraně. Díky vzkazu nyní pochopili, že se jeho cílem stalo zničení celého města; pomsta Neapole, kterou zátah italské policie poslal na dno.
"Promiň, Vero," zadrkotal George zuby, "neměl jsem tě do tohohle vůbec zatáhnout."
"To nic. Jen jsem si vždycky myslela, že mě jako poldu někdo zastřelí. A já místo toho umrznu," povzdechla si naoko uraženě. Nezaslechla ale od George žádný smích, a proto se vymanila z jeho náručí.
"Georgi!" zašeptala zoufale, když zjistila, že nejspíše upadl do bezvědomí. Položila si jeho hlavu do náručí, zabalila ho do své bundy, byť ještě víc mrzla, a pokoušela se mu trochu zahřát tváře. Až když jí z tváří padaly krystalky ledu, uvědomila si, že pláče. Nesmí ho ztratit.

O pár hodin později seděla na centrále se čtvrtou kávou v kelímku vedle George, kterého záchranáři donutili, aby byl ještě pár hodin zabalen do dek.
Na poslední chvíli je vysvobodili; jejich nadřízený si začal dělat starost a poslal další agenty, kterým se podařilo s jejich Fordem vybourat železné dveře. Oba se díky tomu dostali do péče lékařů. George, který strávil předtím celý den obchůzkami a proto tak brzy upadl do bezvědomí, se i přes zákaz lékařů s promrzlou Verou vrátil na oddělení.
Za chvilku za nimi přišel šéf, který je na rozdíl od doktorů dokázal přemluvit, aby se šli domů vyspat. Velmi dlouho mu oponovali, že ve městě nespíše brzy vybuchne atomová bomba, ale on jim slíbil, že je informuje o průběhu vyšetřování a bez dalších slov je poslal domů.
Vera však nemohla usnout, uvažovala totiž o šesti stech padesáti tisíci nevinných Bostoňanech, co mohou každou chvílí přijít o život.
Potřebovala otupit své emoce a zmírnit bolest hlavy, a tak se vydala na procházku k lékárně. Poté, co tam byla vyřízena, vracela se klidně domů, necítila již ten chlad, jako minule, když vyšla z domu; pobyt v místnosti s tekutým dusíkem ji otužil.
Šla podél zavřených obchodů; vždyť byla noc před Štědrým dnem a mimořádný mráz, proto nikdo neprodával. Jen v non-stop kavárně se svítilo a zdálo se, jako by zde život neustal, byť tam seděli pouze dva zákazníci; jeden pohroužen do práce na notebooku, druhý hleděl do knížky.
Sic byla tvář člověka, na kterého přes sklo hleděla, trochu zkreslená odrazy aut, zdálo se jí stále, že vidí George. Povzdechla si, myslela si snad, že se dočista zbláznila, a tak pokračovala v cestě. Její zvídavý duch jí ale nedal, a tak se po pár krocích vrátila k výloze a usmála se. Pohroužen do jakési veselé četby, seděl tam, vypadal jako anděl osvobozený od strachu a bolesti, od níž se ona nedokázala odpoutat, její spolupracovník George. Nakonec se neovládla a vstoupila do kavárny.
"Jak ses dostal do non-stop kavárny? Snad jsem ti nepřerušila nějakou schůzku."
"Pořád lepší, než sedět doma sám a doufat, že nevybuchne bomba. A co sem přivedlo tebe?"
"Ty," zamumlala, ale okamžitě si uvědomila divnost svého vyjádření, "myslím tím, že jsem šla na procházku a viděla, jak tu sedíš. Tak jsem si řekla, že tě zkontroluju."

Probrali spolu všechno možné, od nových služebních pistolí po podnapilého Santu, co se propotácel okolo výlohy a kráčel o dům dál. Pozorovali děti, které v tuto nekřesťanskou hodinu do kavárny šly koupit mamince kávu, jež jí chtěli darovat k Vánocům, více jim totiž jejich kapesné nedovolovalo. Debatovali o tom, že by jednou oba chtěli mít dům v nějaké klidné čtvrti, kde by Vánoce slavili spolu s několika vlastními dětmi a pořádali večírek, na který by přišla celá čtvrť. Zažehli by své vlastní vnitřní teplo, jež by sálalo všude kolem.
Nakonec, když již začalo svítat, stočila se debata k smutnějšímu tématu - kdy asi tak vybuchne bomba? Byla alespoň část města evakuována? Zatímco na první otázku neznal odpověď nikdo krom Benátčana, tu druhou jí poskytl George - nikdo nebyl varován a město si žije dál svým životem.
Oba je děsilo, že na Štědrý den, symbol zrození, přijdou o život Bostoňané a oni, ochránci lidí a těch, co nemohou prosadit svá práva, nedokážou zabránit této tragédii, ani ji o den odložit.
Po čase společně odešli z kavárny a procházeli se po městě, snažíce se vstřebat každý možný detail, co se jim naskytne. Pozorovali v parku malou sýkorku, jak sedí na zmrzlé větvi vrby, šťastné děti, které si vyjely s bruslemi na zamrzlý rybník třpytící se do dáli, i potulného zpěváka, co hrál Rolničky.
Blížila se čtvrtá hodina odpolední, když oběma zazvonil mobil. Volali jim z centrály, podařilo se totiž detekovat bombu, jež se nachází pod Bostonským mostem. Oni dva jsou prý jediní agenti, kteří neutekli z města, a zůstali vystaveni smrtelnému nebezpečí.
Kličkovali ve velké rychlosti úzkými uličkami, projížděli na červenou, ale to nikomu nevadilo, nikdo totiž na semaforech nestál. Zdálo se jim, že veškerý život z města vyprchal, nespatřili nikoho, krom pár bezdomovců, co se choulili u ohně. Po čase se dostali do ještě užších ulic, a přestože museli dávat mnohem větší pozor na ostré zatáčky, poznali, že se blíží k cíli, a to je naplňovalo radostí.
Když už příbytky měly tvar pouhých plechových doků, začali oba dva doufat, že to přeci jen stihnou včas. Jejich optimismus rostl s každým dalším metrem, kterým se přiblížili k řece a ohromné kovové konstrukci, co se tyčila nad řekou. Stahovaly se mraky a vítr začal vířit neslehlý sníh.
Po chvíli se octli na samotném břehu řeky Charles, na níž pluly ledové kry, zdálo se jim, že i ony utíkají pryč z města. Zaparkovali smykem pouhých pár metrů od vody a okamžitě vyběhli z auta. Věděli, že před necelým dnem měli dvaadvacet hodin, bomba tedy může každou chvíli explodovat.
George první spatřil černou dodávku převázanou červenou mašlí, co stála kousek stranou. Oba se k ní rozběhli, a zatímco se Vera snažila kontaktovat dispečink, Geroge uvažoval, zdali by bylo moudré dodávku otevřít; bomba mohla být napojena na dráty v okolí dveří, jejichž přetržení by mohlo mít fatální následky. Nakonec se však odhodlal a pohlédl do tváře nemilosrdným hodinám.
Centrálo, vůz 702 nalezl bombu pod Bostonským mostem.
Rozumím. Pyrotechnici na místo dorazí za dvacet minut.
Vero, nemáme tolik času.
Minuta padesát vteřin.
Centrálo, zbývají dvě minuty do výbuchu. Bude příliš pozdě.
Ticho. Dispečink pochopil, že je bezmocný.

"Musíme to zkusit zneškodnit," konstatoval George, prohlížejíc si spousty drátků, které vedly od kanistru k časovači a nádrži umístěné o kus dál.
"Jasně. Můžeme doufat, že to nemá pojišťovací mechanismus. Pokud ne, můžeš vytáhnout kterýkoli drát a nic se nestane, dokud nedostaneš pryč ten správný. Pokud to má pojistku, odpálí to támhle ten kanystr a semtex vzadu, škoda bude ještě větší. Nevím, proč by tam jinak byl," povzdechla si Vera, "víš, co říkali na dispečinku."
"Takže jen tak umřeme. A s námi celé město," povzdechl si George, upírajíc zrak střídavě na Veru a časovač.
Pětačtyřicet vteřin.
"Alespoň neodpálíme Newark a řeka nebude tolik zamořená," odpověděla Vera.
Cítili chlad, který se šířil jejich tělem s každou další vteřinou. Neoctli se v žádné bublině, v níž by se přehrávali mezníky jejich životů. Cítili jen jeden druhého a doufali, že spolu vymyslí nějaké řešení. Nebo spolu alespoň zůstanou.
Dvacet vteřin.
"Vero?" zašeptal George. Nabídl jí svoji dlaň a ona ji stiskla do té své, nepřestávajíc se mu dívat do tváře.
"Ani jsem nestihla sepsat závěť," povzdechla si naoko otrávená. Vnímala jen nevyhnutelnost svého osudu, stejně jako on.
Vteřiny pomalu ubíhaly a zdálo se, že se svět téměř zastavil, aby je nechal prožít posledních pár chvil.
"Bylo to tady fajn," usmál se George, když odpočet klesl na deset. Přikročil blíž k Veře, přitáhl si ji na vzdálenost loktu a nepřestával se jí dívat do tváře.
"Veselé Vánoce," zašeptala Vera. Na krutých hodinách měřících jejich život se objevilo pět vteřin.
I toto malé číslo stále klesalo níž.
Ani jeden z nich neplakal, nebylo proč. Ani jeden neměl rodinu, děti.
Nebáli se. Proč také?
Záleželo mu na ní. A jí na něm též. Objevilo se tam předposlední číslo, co měli spatřit.
Nechtěli vidět nulu. Proto se ani nepodívali.
Vera vpíjela své oči do těch jeho, když již tušila, že bomba brzy vybuchne. Náhle se stalo cosi nepravděpodobného.
George trhl rukou směrem k bombě a rázně vyrval všechny dráty. Světla zhasla. Konec představení.
"Georgi!" zvolala šťastně Vera. Než stačil zareagovat, vrhla se mu do náručí a zabořila mu tvář do šály. Smála se a plakala štěstím zároveň.
"My žijeme!" zašeptal překvapeně a položil jí ruce na záda.
Po chvilce se pustili, stále se smějíc a brečíc zároveň. Byli šťastní.
Nechtěli tento moment trávit každý zvlášť, a tak ji chytil za ruce, pečlivě zabalené do kožených rukavic. Jemně proplétali své prsty a smáli se, užívajíc si života.
"Mohli bychom se vykašlat na předpisy, nemyslíš?" zeptala se s úsměvem Vera.
"Já si je ani nečetl," odpověděl, umlčen Veřinými rty.
"Veselé Vánoce podruhé," zašeptal jí po chvíli do ucha.

Co se děje, kapitáne?
Už mu zbýval jen kousek k farmě, odkud lidé zavolali záchranku, rodila zde totiž těhotná žena, jejíž popis odpovídal tomu Very. Jeho spolupracovník James, bývalý taxikář, mlčky řídil.
Hleděl na zmrzlou silnici před sebou, projel náměstím, kde spatřil telefonní budku s vyvěšeným sluchátkem a obavy se mu jako ledové ostří zavrtaly hluboko do srdce. Jeho nadřízený mu naposledy volal na mobil, když ho informoval o sebevraždě Benátčana.
Pamatujete si, jak před třemi měsíci zemřela sestra Very při porodu, stejně jako její dítě?
Nedal Georgovi prostor cokoliv odpovědět.
Oba zahynuli v důsledku hypertenzních křečí, které jsou bohužel dědičné. Nositelem genu je v tomto případě matka Very Williamsové. Existuje prakticky minimální možnost přežití, pokud není přikročeno dříve k porodu. Zdá se, že byl plod donošen, dítě má větší šanci, než matka. Je mi líto, ale agentka Williamsová má prognózu hodně špatnou, přesto na tom však bude líp, pokud tam s ní budete.
Máte pravdu, pane.
Ukončil hovor.
Znal průběh křečí i hypertenzní poruchy, která je jejich příčinou. Před pár měsíci, když navštívil Bostonskou všeobecnou nemocnici, aby se zde poptal, zdali nepřijali ženu s Veřiným popisem, konal se tam seminář na toto téma a on neměl co dělat, a tak poslouchal. Může se stát prakticky cokoliv - selhání orgánů, prasknutí důležité cévy či zástava srdce, nic z toho není vyloučené. Nedokázal si představit, že tak silná žena jako Vera může zahynout jinak, než jak poznamenali, stojíc u atomové bomby, kulkou od nepřítele.
Vánek vířil sníh, který se vznášel u nohou všech zvědavců, co stáli poblíž farmy. George smykem zaparkoval a pokropil je tak vrstvou sněhu, ale na tom mu nezáleželo. Před očima viděl pouze Veru, se kterou sice chodil pouhé tři měsíce, ale znamenalo to pro něj víc než kdejaký dlouhodobý vztah, co zažil.
Všichni se shromáždili před hospodářskou budovou, kam se žena ukryla, a pokusili se již mnohokrát dostat dovnitř. Stáli tam všichni ti, které předtím Vera viděla za oknem, jak slaví, mrzli ve svetru, doufajíc, že jí nějak pomůžou.
"Oddělení Občanské a vnitřní bezpečnosti, s dovolením!" volal George, prorážejíc si cestu hloučkem lidí. Pokusil se vyrazit dveře, ale držely příliš pevně - nacházel za nimi nějaký předmět.
"Vero!" zvolal zoufale a vrazil znovu ramenem do dveří. Nikdo se neozýval. Mohl by snad přijít pozdě?
"Jak dlouho už tam je?" zeptal se George farmáře, hlavy rodiny.
"Asi dvacet minut. Dveře se nepohnou," odpověděl farmář se stejným smutkem v hlase, jako George.
"Neexistuje nějaká jiná cesta?" položil George otázku se sílou v hlase, která imponovala všem kolem něj.
"Je mi líto. Bude to muset zvládnout sama," povzdechl si farmář, zděšen při té představě.
"Dostanu se tam, i kdybych se měl podhrabat. Ta žena umírá a udělala pro tohle město víc než kdokoli jiný," řekl o poznání zlomeněji.
"Zabereme všichni," oznámil farmář, přestože na něj Georgův výrok neudělal žádný dojem. Důvodem byl spíše holý fakt, že si nepřál, aby tak mladá žena zahynula.
Každý obyvatel farmy, ať už pětileté dítě, žokej se zlomenou nohou či osmdesátiletá stařenka, ti všichni zabrali, aby zachránili Veru. Když se do dveří opřeli poosmé, konečně zapraštěly a dodaly jim naději. Po čase povolily úplně a George vběhl dovnitř, prosíc Jamese i ostatní, aby přinesli nějaké deky. Všichni odběhli a on tam zůstal sám, pátrajíc po Veře.
Našel ji tam, seděla za jedním stohem sena a upírala zrak před sebe, třesouc se strachy.
"Můj Bože, Vero," unikl mu zoufalý šepot ze rtů, jak k ní utíkal. Vypadala velmi unaveně a též trochu zhubla, ale přesto měla v očích stále jiskry života. Nechápal, jak by mohly vyprchat.
"Pomoc už je na cestě, zvládneme to," zašeptal zlomeně. Rychle si sundal svoji bundu a zabalil do ní Veru, která na něj upírala své chytré oči. Dřepl si k ní a sáhl jí na čelo. Hořela.
"Já rodím. To bohužel nepočká," povzdechla si s trochou humoru. V tu chvíli se k nim přiřítil James. Vera zmateně pozorovala nejdříve jeho a pak George.
"Já jsem James," pozdravil ji, i když věděl, jak absurdně to v tuto chvíli zní.
"On mi pomáhal tě najít. Můžeš mu bezmezně věřit," řekl George.
"Není to sice lékařský titul, ale na zadním sedadle taxíku jsem odrodil dvojčata své manželky," odpověděl James s úsměvem na tváři. Chtělo se mu spíš brečet, a to i Georgovi. James věděl, jak jeho parťákovi na Veře záleží a nechtěl, aby z tak krásného a mladého stvoření vyprchal život a navíc věděl, že ji George prostě a jednoduše miloval.
"Ráda tě poznávám, já jsem Vera," zašeptala smějíc se. Za chvilku ale zasyčela bolestí a měla co dělat, aby nekřičela, a tak se ještě více schoulila do Georgova náručí.
"Můžu?" zeptal se James opatrně, připraven přivést na svět dítě. Jen ona nemusela být dost silná.
"Jasně," povzdechla si, bolestí skoro neschopna mluvit. Snažila se myslet na to malé, nikoli na svoje pocity, ale nemohla se odpoutat od toho všeho, co bude za minutu.
"Georgi, jsem nositelkou genu?" položila překvapenému Georgovi otázku. Netušil, že jí o tom matka pověděla. Mlčky přikývl a ona spolkla strach a usmála se na něj. Pokusil se jí ho opětovat, ale nabyl dojmu, že se mu to moc nepovedlo, avšak ona si toho nevšimla. I kdyby se šklebil, jako když člověk kousne do citrónu, měla by ho ráda úplně stejně.
"Už vidím hlavičku. Musíš víc zatlačit," poznamenal povzbudivě James. Na chvilku měla chuť na něj zakřičet, že už víc nemůže, ale rozmyslela si to a raději pozorovala Georgovu tvář, ze které skápla slza a dopadla jí na čelo.
George viděl, že ji zaplavila nová vlna bolesti, a tak zašeptal:
"Podívej se na mne. Nemysli na zítřek, ani na to, co bude za minutu. Jsi tady a teď. Jen ty a já."
"Hrozně se bojím," řekla zlomeně. Přijala obě Georgovy ruce a stiskla je, opírajíc svou hlavu o jeho hrudník. Rozhodla se nedopustit, aby jí po tvářích stékaly slzy, ale nedokázala si představit, co bude s malým, pokud to přežije.
"Promiň," pošeptal jí tiše do ucha, "za to, že jsem od vás odešel."
"To já jsem ti neřekla pravdu. Nic se nestalo na té misi, kde jsi mě podezříval, že jsem potkala milence. Jen jsem to musela předstírat, abych nám oběma zachránila krk. To dítě je jen a jen tvoje," odpověděla, vyčerpávajíc své síly, a po tvářích jí začaly stékat nefalšované slzy smutku.
"Je mi líto, že jsem tě tehdy nevyslechl, ani si nedokážeš představit jak," řekl, hladíc ji ve vlasech.
"Prosím, zůstaň tu se mnou, než to skončí," zašeptala zlomeně a upřela na něj své zelené oči. Cítila únavu, jak prostupuje každým kouskem jejího těla, jiskry pomalu opouštějí její oči...
"Není žádné jiné místo, kde bych byl raději, než s tebou," odpověděl tiše. Viděl, jak jí z tváří vyprchává síla a slábne její stisk ruky, a proto mu po tvářích stékaly další a další slzy. Pokud kdy někoho miloval šíleně a bláznivě, byla to právě ona.
"Prosím, slib mi, že se postaráš o to malé," zašeptala zoufale.
"Slibuji. Vero, miluji tě," řekl, cítíc, že s ním již dlouho nezůstane.
"I já tebe," odpověděla tiše.
"Už je skoro venku. Ještě jednou zatlač a budete oba v pořádku," přerušil je James.
Vera upřela svůj pohled na George a soustředila zbytek svých sil na to malé děťátko, co potřebuje její pomoc. Cítila, jak jí z těla prchá síla a slyší vzdálený hlas Jamese.
"Je na světě!" zvolal radostně. Byla hrozně unavená, bez sil. Už nevěděla, jak dál bojovat. Vzdala to.
"Vero, dokázalas to! Máme dceru! Podívej!" zvolal George, který děťátko přebral do náručí a pohlédl na Veru. Ta však měla zavřené oči.
George strnul. Rychle předal malou zpět Jamesovi a lehce zatřásl s Verou, ta se však ani nepohnula.
"Vero!" zašeptal zoufale. Slyšel, jak kdesi v dáli pláčou děti i ženy, co tomu přihlížejí, ale jediné, co dokázal vnímat, byla jeho milovaná.
Ze rtů mu unikl tichý vzlyk a po tvářích se mu rozkutálely slzy.
"Vero..." zopakoval tiše. Všiml si farmáře, jak k nim přichází s dekou a spolu s Jamesem do ní balí malé děťátko, oba jen těžce přemáhajíce slzy.
Chvíli na ně hleděl se smutkem ve tvářích, oni si ho však nevšímali, nebo se o to spíše jen snažili. Přestal na ně upírat svůj zrak plný smutku, až když ucítil, jak ho někdo slabě zatahal za tričko. Blouzním, pomyslel si.
Přesto však pohlédl dolů do tváře Very. Ta opatrně otevřela oči a s úsměvem se na něj podívala.
"Vero!" zvolal George nadšeně a na tváři se mu rozlil úsměv.
"Mohla bych si pochovat naši dceru?" zeptala se, rozsvěcujíc stodolu svým štěstím.
"Tady je," odpověděl George a převzal malé klubíčko od Jamese. Vera si ho položila do náručí a upřela na něj své nádherné oči.
"Je krásná," zašeptala a objala jednou rukou George, druhou držíc malou. Střídavě se dívala na ni a na něj, když se zvenku ozval potlesk obyvatel farmy.
Za chvíli se venkovem rozléhal zvuk sirén - přijela zásahová jednotka, jež začala prohlížet každý kousek vesnice a pátrat po únoscích, ale sanitka stále nepřijížděla, zasekla se kdesi ve sněhu.
Agentům netrvalo příliš dlouho, než našli Veřiny trapitele, kteří se chtěli pomstít za smrt Benátčana, a zatkli je. George poté všechny pracovníky FBI poslal domů oslavit Štědrý večer s rodinou. On sám odvezl Veru s malou do nemocnice, a tam se s lékaři dohodli, že pokud přijdou o svátcích na kontrolu, smějí oba zůstat doma.

Projížděli jednou z nejkrásnějších čtvrtí Bostonu a z rádia se ozývaly koledy. Vera chovala malou Marry-Ann, jejíž jméno znamenalo doslova zázrak. A ona takovým malým vánočním zázrakem byla, stejně jako její matka.
Pouliční lampy osvětlovaly vířící se sníh a nádhernou výzdobu, která pokrývala každou z vil, jež minuli. Zrovna když autem tiše zněla písnička Let it snow, zatočil k Veřině překvapení George na příjezdovou cestu jednoho z překrásných domů pokrytých žárovičkami. Ze střechy na ně hleděl Frosty a z trávníku se na ně usmíval sněhulák s gerberou v ruce.
Zastavili těsně před garáží, George vylezl ven z auta, otevřel Veře dveře a ta vystoupila ven. Hleděla, neschopna slova, na tu nádhernou idylku kolem sebe a uvažovala, zdali nesní.
"Řekl jsem si, že kdybychom se někdy shledali a ty ses ke mně rozhodla vrátit, měla bys mít domov, kde bychom oba byli šťastni, " poznamenal, když spolu mířili ke dveřím ozdobeným věncem. George z kapsy vyndal klíče a odemkl. Než však Vera stihla vstoupit do dveří, zachytil ji za ruku a přitáhl na vzdálenost, kterou jim jejich dcera dovolovala. Pohlédl vědoucně na jmelí nad sebou.
"Byla by škoda toho nevyužít," zašeptala. Políbili se a oba cítili, že se té noci stali svědky zázraku. Společně vykročili vstříc štěstí, zažehávajíc v sobě vnitřní teplo a nekonečnou radost.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tewulinka Tewulinka | Web | 29. prosince 2012 v 22:41 | Reagovat

Musím říct, že se mi na konci chtělo brečet.. :D No jo, jsem hold citlivka :D
Ale dávám 10 bodů, protože tato povídka neměla chybu. :))

2 šunkič šunkič | Web | 30. prosince 2012 v 10:06 | Reagovat

Moc hezký :). Když je to takhle delší, tak je to vážně lepší. Moc se mi líbí, jak používáš retrospektivu. No prostě celkově to bylo úplně skvělý, mělo to akci a zároveň hlavu a patu a já kupodivu nemám moc co říct :D. Jen mám občas alergickou reakci na američany a jejich tleskání a jejich happy-endy, což tohle byl toho ukázkověj příklad, ale tak... proč ne, šklebila jsem se jenom maličko :D.

3 Mariam Mariam | Web | 30. prosince 2012 v 11:35 | Reagovat

Ja sa občas v tej retrospektíve strácam, ale to nič nemení na tom, že sa mi to páči.
Chodili spolu tri mesiace ale už porodila? Teda, ak som tomu správne pochopila.
Inak, úžasné, ako aj tie predchádzajúce. Úplne ako keby som nejakú knihu čítala.

4 Janka Janka | 31. prosince 2012 v 12:23 | Reagovat

Toto bola najkrajšia vianočná poviedka, akú som kedy čítala :-) Nádhera, naozaj nádherne napísané :-D Normálne som sa pri to rozplakala :´-) Z tohto by sa normálne dala spraviť kniha :-) Naozaj nádhera :-D Mimochodom, dostalo ma, ako boli pri tej bombe a George vytrhol tie káble :-)

5 Terra Terra | E-mail | 31. prosince 2012 v 13:39 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že se mi povedlo vyvolat nějaké emoce. :) Já taky občas u povídek brečím, nejsi jediná. ;) Děkuju moc.

[2]: Pokoušela jsem se napsat krátkou povídku a vzniklo z toho tohle. :) Díky. Říkala jsem si, že by byla škoda zakončit to špatně, když byly ty Vánoce. :D

[3]: Chodili spolu tři měsíce, pak ji unesli na několik měsíců a ona porodila (takže to vychází, že byla nezvěstná šest měsíců), ale to jsem tam moc nezmínila... Děkuju moc. :)

[4]: Děkuju! Jsem ráda, že to zaujalo a vyvolalo nějaké emoce. :) Přemýšlela jsem o nějakém delším zpracování, ale takhle mi to připadá vcelku dynamické, takže jsem ten nápad odložila. Uvažovala jsem, jak je z té zmatené situace dostat a tohle mi přišlo jako neobvyklé řešení. :) Díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama