Smrt si nevybírá

26. prosince 2012 v 16:10 | Michelle |  Soutěže
Autor: Verča
Název: Smrt si nevybírá


Sepnula si černé kadeře, aby jí nepřekážely. Teď byla na řadě ta těžší část. Dostat ho pryč.
Změřila si ho pohledem. Chlap jako hora. Jako vždy. A jako vždy si poradí.
Povzdechla si a sehnula se. Vzala do rukou jeho statné paže a zatáhla. Nepohnula s ním ani o milimetr. Zafučela a víc se zapřela. Nic.
"Ksakru," prskla naštvaně a udýchaně si založila ruce v bok. Naklonila hlavu a zírala na jeho otevřenou pusu a vytřeštěné oči. Co teď s ním?
V tom okamžiku se ozval zvonek a zabušení na dveře.
Paráda…
Zavrčela a cestou ke dveřím si rozpustila kudrnatou hřívu. Podívala se kukátkem. Před dveřmi stál muž. Tmavá pleť, černé vlasy, sympatický obličej.
Něco nesrozumitelného zaprskala a hodila pohled na mrtvolu za sebou. To není dobrý.
Rychle se vřítila do koupelny, přetřela si rty rudou rtěnkou, opláchla obličej a zakrvácené ruce. Zvonek se mezitím ozval ještě dvakrát.
"Už jdu!" zavolala ke dveřím a vydechla. Podívala se na svůj odraz v zrcadle a rty roztáhla do úsměvu. Prohrábla si husté kadeře rukou. Jo, vypadala super.
Pospíchala ke dveřím. Se širokým úsměvem je otevřela a opřela se o pravé futro, aby zakryla pohled na hlavu a trup mrtvého muže v obýváku.
"Jak vám můžu pomoct?" zeptala se svůdným hlasem a zamrkala dlouhýma řasama. Hnědé oči muže naproti ní se trochu zúžily.
"Dobrý večer. Nerad ruším, ale někteří nájemníci si stěžovali na… nadměrný hluk," zamumlal neurčitě. Carmen se v duchu zasmála.
Někteří nájemníci, jasně… ta stará bába pode mnou to byla, kdo jiný…
"Tak to je zvláštní," protáhla ledabyle a nenápadně se přesunula do jiné pozice, aby pátravý pohled oříškových očí padl pouze na její osobu. "Celý večer jsem jako myška." Olízla si rty a pak je stočila do úsměvu. "Ale hádám, že vy jste pan Barker, domovník, že?"
V úsměvu odhalila malé, bílé zuby a natáhla pravou ruku. "Já jsem Carmen, kamarádka Amandy. Pár dní tady s ní nejspíš pobudu."
Potřásl si s ní. "Ano, to jsem já. Ale bohužel vás musím upozornit, že nelegální pobývání v bytě, na který se platí jen jeden nájem, je…"
Rozverně ho přerušila. "Nemusíte se bát, pane Barkere. Nemám v plánu zůstat tady dlouho. Jen chci pomoct mé přítelkyni. Co má tu nemoc, jde to s ní z kopce…" Lítostivě si skousla ret a vložila do svých slov smutek.
Pohled pana Barkera se změnil. "Nemoc? Slečna Weberová je nemocná?"
Carmen si povzdechla, naklonila se k němu a hlasitým šepotem řekla: "Je to velmi vzácná porucha mozku. Projevuje se to podobně jako rozdvojená osobnost. Jeden den je jí skvěle, má chuť si zpívat… a ten druhý může klidně někoho zabít a pak si na to zase nepamatovat…" Zavrtěla hlavou a vzdychla. "Je to moje nejlepší přítelkyně a tak jistě chápete, že…"
Zastavil ji zdvihnutou rukou. "Samozřejmě chápu. Neměl jsem o tom ani tušení…"
"Amanda o tom nerada mluví. Vlastně si to ještě plně nepřiznala…"
Účastně přikývl. "Dobrá, už vás nebudu rušit. Přeji příjemný večer a… hodně štěstí."
Vykouzlila na rtech sladký úsměv, dokud nezmizel za rohem. Pak otráveně protočila oči a práskla dveřmi.

"Carmen? Co se tu stalo?"
S hrnkem v ruce se otočila zpět. Amanda zírala na převržený stolek na poštu a v očích jí blýskalo podezření.
Ale, nic moc, jen se mi tu obulil nadrogovaný chlápek...
"Včera se mi trochu zamotala hlava. Zapomněla jsem to uklidit. Promiň." Usmála se a chtěla odejít do svého pokoje. Hlas její spolubydlící ji ale opět zastavil.
"Proč ses vrátila, Carmen? V New Yorku to přece byla mnohem větší zábava, ne?"
Střelila po ní nenávistným pohledem, ji to ale přesto nezastavilo. "Nevím, co máš v plánu, ale zjistím to. Nedovolím ti, aby ses mi nabourala do života a všechno zkazila, jak ty to umíš."
Hlas měla tvrdý a neústupný, v modrých očích nebyla ani stopa po zaváhání. Carmen nadzvedla koutky. Pomalu položila hrnek na stůl a ve vteřině byla u ní.
Chytnula ji pod krkem a švihem přirazila ke zdi. Mluvila klidným a přátelským hlasem: "Něco si vyjasníme, ano, Amando? To, proč jsem tady, je všechno, jen ne tvoje věc. Mám svý důvody a ty rozhodně nebudu vykládat tobě. Takže tě varuju…" Přiblížila svůj bledý obličej k jejímu, rudnoucímu, a zavrčela, "jestli se nepřestaneš plést do mých záležitostí… nedopadne to s tebou dobře."
Pustila ji.
Amanda zachrčela a chytnula si oteklý krk. Sípavě vtahovala vzduch do plic a zděšeně zírala na černovlásku v županu, jak si bere zpět nedopitý čaj.
"Měj hezký den, Amando…"

Měla v plánu znovu vyrazit do baru. Sice bylo nebezpečné vracet se na stejné místo víckrát, ale… ona měla nebezpečí ráda. Oblékla se tak vyzývavě, jak jí to jen její šatník dovolil, obličej si nalíčila lehce, ale tak, aby vynikly její smaragdové oči a ostré rysy.
Potěšeně se usmála na svůj odraz v zrcadle.
"Teda, Carmen, tobě to dneska fakt sluší!" pronesla obdivně a s úsměvem sáhla po kabelce.
V obýváku našla zapnutou televizi. Ve zprávách hovořili o zmizeních mladých mužů v New Yorku, že stále nemají žádné stopy ani podezřelé…
Nedokázala se ubránit úsměvu, když televizi vypínala. Ano, v New Yorku bylo skvěle…
A v baru bylo narváno. Elegantně se na vysokých podpatcích proplétala mezi namačkanými těly, až došla k baru, kde se na ni barman široce usmál.
"My tady musíme mít fakt dobrý pití," protáhl rozverně. Carmen se zachichotala a hodila po něm jeden ze svých koketních pohledů.
"Myslím, že se sem nevracím jen kvůli pití…"
Mladík se zasmál a sáhnul po skleničce. "To co vždy?"
Carmen přikývla a nenápadně prozkoumávala loviště. Její pozorný pohled si všiml mladého, hubeného muže u stolu, jak popíjí pivo a hází zoufalé pohledy ke dveřím.
Bingo!
S úsměvem se otočila zpět k baru, vzala si svůj gin s tonikem a pohodlně se usadila. Teď už nezbývá, než čekat…

"A ty tu bydlíš sama, Carmen?" zeptal se Ted laškovným hlasem. Carmen se zasmála a položila se na postel.
"Jo, sama samotinká…"
Ted na ni hladově zíral. Oči měl zeširoka otevřené, živé, a ani trochu se nemotal.
Hm, možná jsem mu tam toho dala málo…
"Na co čekáš?" promluvila na něj a zapřela se na loktech. "Tak už mě polib."
Nenechal se dvakrát pobízet. Jindy by se možná trochu ostýchal, ale teď mu alkohol dodal kuráž. Povalil Carmen do peřin a vrhl se na její rty.
Líbat uměl, to jo, ale… nic to s ní nedělalo. A to si říkala, že by možná mohla počkat až potom… ale asi ne.
Když svými rty sklouzl na její krk, sáhla pod matraci a nahmatala nůž, který si přivezla z NY. Ještě chvíli ho nechala, ať jí oblizuje krk, a pak mu s heknutím zabodla čepel do zad. Byla si jistá, že trefila srdce.
Ted zachrčel jako poraněný býk. S námahou zvedl hlavu a upřel své šedé oči na její obličej. Jemně se na něj usmála, mezitím co jí na tvář padaly jeho slzy.
Zhroutil se na ni.
No, aspoň nekřičel…
Zhnuseně ho ze sebe odstrčila a zůstala ležet. Občas už jí to unavovalo. Několikrát přemýšlela, že se na to vykašle, ale pokaždé si vzpomene na ten pocit. Na ten nezaměnitelný pocit, když drží jejich život v rukou, když záleží jen na ní, jak a kdy to ukončí…
Zavřela oči. Ale jednu nevýhodu to mělo.
Kam má pořád dávat ty mrtvoly?

"Hou, něco mi uniklo?" Carmen naklonila hlavu a zvědavě pozorovala svou blonďatou přítelkyni, jak si balí věci z obýváku.
Amanda prudce vtáhla vzduch do plic. "Stěhuju se ke kamarádce. Tady už… bydlet nemůžu. Stejně to byl nejdřív tvůj byt, nechala jsi mi ho, ale teď… jsi zpět a já ti ho nechávám."
Slyšela, jak se jí hlas třepe, viděla, jak se jí klepou ruce.
Olízla si rty. "Fajn, jak chceš. Bránit ti nebudu." Pokrčila rameny.
Amanda si viditelně oddechla. Kvapně strkala do svojí tašky rámečky s fotkami a další serepetičky, na které se stejně jen chytal prach, když Carmen znovu promluvila.
"Tohle není tvoje?"
V ruce držela velkou, těžkou solnou svíčku, a oči měla přimhouřené.
Amanda zavrtěla hlavou. "Ne, není." Otočila se zpět ke své tašce.
A v tom okamžiku jí něco prudce praštilo do hlavy, až upadla na zem. Carmen těžce vydechla a zírala na ležící postavu. Pak se napřáhla a znovu udeřila.

Nikde ani stopa. Nikde ani stopa po tom, že by se něco stalo. Ano, svíčka sice skončila v koši, ale to nebyla nijak zvlášť velká ztráta. Podlaha byla vytřená, nábytek čistý, oblečení bez poskvrnky. Teď jen… kam s ní?
Carmen to vyřešila tak jako vždy. Naložila její tělo do auta, spolu se všemi jejími věcmi, což bylo i pitomé zelené jmelí, zavěšené za lustr, které Carmen prostě nesnášela, a jela na jih tak dlouho, dokud všechny domy nezmizely, a kolem nebylo nic víc než lesy, a pak se jí zbavila.
Hm, a je po problému…
Cestou zpět si pískala písničku z rádia. Pro každého z venku se mohlo zdát, že její život je těžký. Už ve velmi brzkém věku pochovala oba rodiče a téměř všechny příbuzné. Neměla to lehké. Ve škole jí to nešlo, ve vztazích už vůbec ne… Ale naštěstí si našla něco, co umí. A něco, co ji baví.
S úsměvem zapnula stěrače a topení. Milovala život.

Když vyjela výtahem do pátého patra, měla před dveřmi kytici. Velký pugét rudých růží, muselo jich být nejmíň padesát. Nakvašeně je zvedla a četla přiložený lísteček.
Když to není pitím, tak čím?
Zašklebila se. To jako fakt? Na nic lepšího nepřišel? To je teda génius.
S povzdychem hodila kytku do koše. Měla radši gerbery. Nebo lilie. Ale růže? To je tak ohrané…
Pomalu se plahočila před kuchyň, zapnula sporák a dala si ohřát vodu na čaj, a dovlekla se do obýváku.
Svalila se na pohovku. Byla vyčerpaná. Dvě vraždy za dva dny… to na ni bylo moc. Skopla si černé lodičky a nohy položila na stůl. Neobtěžovala se se svlékáním nebo umýváním, jen se pohodlněji opřela a do několika minut usnula.
Ale jak se říká, smrt si nevybírá. Carmen vzala tolik životů, že i dobrá kalkulačka by s vypočítáním kolik, měla problém. Úspěšně se vyhýbala zákonům, zdálo se, že je nepolapitelná. Ale je věc, před kterou neutečeš.
Té noci život Carmen skončil.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Verča Verča | 26. prosince 2012 v 19:07 | Reagovat

Ahoj, chtěla jsem se jen zeptat, jestli tady je bodování, protože mě se nezobrazuje. Tak jestli je to chyba jen u mě - což se stává dost často :) - a nebo tu vážně není. :)

2 Terra Terra | E-mail | 26. prosince 2012 v 19:12 | Reagovat

Taky ho nevidím, zatím se mi to nikdy nestalo. Povídku ohodnotím, až tady bude bodování. ;)

3 Janka Janka | 27. prosince 2012 v 17:10 | Reagovat

Fú, kto to písal? Nápad veľmi originálny :-) Carmen mi prišla ako sériový vrah, ktorý zabíja len tak, pre srandu :-) Bolo to napísané vážne dobre, idem sa pozrieť na ten blog :-)

4 Verča Verča | Web | 27. prosince 2012 v 17:20 | Reagovat

A ještě něco. Přijde mi, že si furt na něco stěžuju, ale...
Když se nahoře klikne na můj web, nepřeskočí to na něj, ale zůstane to na tvojem blogu. Nevím čím to je, adresa je správná... :P

5 Mariam Mariam | Web | 28. prosince 2012 v 10:43 | Reagovat

Bodovanie tu nemám ani ja, odkaz na blog nefunguje a pod blogom je názov poviedky "V páře" :D
Inak veľmi dobré, no čo ti poviem, Jahoda, toto som od teba nečakala ;) (myslím ten príbeh) Originálny nápad a výborne podaný.

6 šunkič šunkič | Web | 29. prosince 2012 v 21:24 | Reagovat

Ok, mých 10 bodů není kam dát, až bude, tak bude :D.
Podobně jako Mairam i mě od tebe takováhle povídka zaskočila, což mě jen nutí dávat víc bodů. Npasaná skvěle, Carmen skvělá, vysvětlení jejího chování tam taky bylo, sice jen tak zlehka, ale bylo a stačilo. Opravdu nemám co vytknout! Doufám, že to není tím, že jsem lehce přiopilá... hmm, ne, tím to určitě není, je to prostě perfektní! A chtělo by to pokračování, vlastně jediné, co mě trošku namíchlo, je, že Carmen umře a my vůbec nevíme proč, jak, kdy, čím, kým... ale ani to mě nenutí snižovat hodnocení, to je jen můj vrtoch :P.

7 Terra Terra | E-mail | 30. prosince 2012 v 15:26 | Reagovat

Usoudila jsem, že se hodnocení již s největší pravděpodobností neobjeví, a tak píši sem, že bych dala klidně deset bodů.
Celému příběhu nemám co vytknout, byl dobře promyšlený. :-) Jen ta poslední věta mi v hlavě pokládá moc otázek, proto jsem si celou povídku přečetla ještě jednou, doufajíc, že najdu vysvětlení. Nic takového jsem však neobjevila, a to mne trochu mrzí... Ale i tak se jedná o zdařilé dílo. :-)

8 Terra Terra | E-mail | 30. prosince 2012 v 15:27 | Reagovat

Usoudila jsem, že se hodnocení již s největší pravděpodobností neobjeví, a tak píši sem, že bych dala klidně deset bodů.
Celému příběhu nemám co vytknout, byl dobře promyšlený. :-) Jen ta poslední věta mi v hlavě pokládá moc otázek, proto jsem si celou povídku přečetla ještě jednou, doufajíc, že najdu vysvětlení. Nic takového jsem však neobjevila, a to mne trochu mrzí... Ale i tak se jedná o zdařilé dílo. :-)

9 stoppen stoppen | Web | 7. září 2016 v 11:25 | Reagovat

smlouva o poskytnutí bezúročné půjčky :-x

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama