Pod čepicí

22. prosince 2012 v 19:38 | Michelle |  Soutěže
Autor: šunkič
Název: Pod čepicí


Seděl jsem polovinou svého skvostného pozadí na velmi neskvostném parapetu vyčnívajícím z toho nejneskvostnějšího panelového domu, jaký si jen dovedete představit. Byl chladný prosincový podvečer a já se poflakoval v klidné, zapadlé uličce špinavého velkoměsta. Za ušmudlaným oknem s roztaženými žaluziemi jsem s napětím očekával, jestli dědula uvnitř chátrajícího bytu konečně zapne televizi, nebo bude nadále sledovat její černou obrazovku. Nejspíš už dávno spal, ale já se odmítal vzdát.
Proč jsem byl sám v tom krutém mrazu přibližně patnáct metrů nad zemí?
Inu, to je složitější. Raději bych začal tím, kdo vlastně jsem.
Jsem Kříženec. To je to samý, jako byste pojmenovali člověka Člověk. Nikdo mi nedal skutečné jméno. Žádnému z nás. Jen číslo. A to jsem raději zapomněl.
Narodil jsem se - nebo spíš vznikl - v laboratoři v jedné rozkošné zkumavce. Opravdu nevím, kdo jsou mí rodiče, vždycky jsem si připadal jako veřejný záchod - odporný a všemi využívaný. Pocházím z projektu na vytvoření dokonalé lidské rasy. Prostě se soudruzi z NDR rozhodli pořídit si supermana, přinejlepším celou armádu. Tuhle šílenou myšlenku rozvíjejí už více jak sto let. Rodokmen mých předků je opravdu spletitý. Mám také několik sourozenců, ale ani jeden z nich není tak dokonalý jako já. Jsem první zdařilý pokus, dalo by se říct.
Jak vypadám? No, to je taky oříšek. Postavou jsem nejspíš černoch - vysoký a silný, předurčený k rychlému běhu - pleť, pff, asi jako Číňan, který nikdy nebyl na sluníčku, zato se několikrát vyválel v prachu a špíně. Oči mám trochu širší než většina Japonců, nicméně šikmější než Evropané. Barva? Zeleno-modro-šedivá a ještě k tomu dost tmavá. Někdy jsou skoro fialové. A - to se vám bude líbit - mám zorničky jako kočka, zúžené do špičky. Ostré obličejové rysy jsem zdědil po seveřanech, snad nos mám trochu zploštělý. Vlasy popelavě blond až hnědé, podivně zvlněné. Jsem prostě takový obyčejný šestnáctiletý kluk!
Tak, teď co dělám tady venku. Do svých čtrnácti let mě drželi pod zámkem, zkoumali mě, dopovali různejma sajrajtama, operovali, trénovali a vzdělávali. Mluvím plynně osmi jazyky a vyznám se stejně v jaderné fyzice jako v řecké filozofii. Na olympiádě bych sice nevyhrál v každé disciplíně zlato, ale medaili bych získal určitě. Na svůj věk jsem po všech stránkách poměrně vyspělý. Vlastně v papírech mám poznačeno: EMOCIONÁLNĚ ZAOSTALÝ. Ještě aby ne, když mi nikdy nikdo žádný cit neprojevil. City byly něčím, co jsem sledoval z povzdálí, tak jako okolní svět. Pozoroval jsem zaměstnance, jak se mezi sebou baví, usmívají se, některé jsem načapal dokonce při pokusu o přímé oplodnění; ale myslíte si, že se někdy smáli na mě? Že se mě třeba zeptali, jak se mám? Co bych si dal k obědu? "Kříženče 42155156451554, nezajdeme večer na jedno?" Ne, to opravdu ne. Přesto mě tato jejich ignorace donutila něco cítit. Nenávist. Nenávist k těm patolízalům, hňupům, pokrytcům a arogantním volům. Nenávist ke všem těm strojům, k jídlu i oblečení. Musel jsem se odtamtud dostat. Pro génia jako já to byla hračka. Okradl jsem tři zaměstnance o jejich kožené peněženky, odcizil jim čipy k otevírání dveří a vzal nohy na ramena. Už jsou to dva roky a stále to považuji za nejlepší rozhodnutí mého života. Vykládal bych vám klidně i o tom, kde v současnosti bydlím a co dělám, ale mám pro vás přichystaného něco záživnějšího.
Když jsem se smířil s tím, že ten páprda televizi zkrátka nezapne, shlédl jsem dolů na ulici. Byla osvětlena jen dvěma ubohými lampami. Zpoza popelnic vyběhla obrovská krysa a za ní umaštěný kocour. Téměř dokonalé ticho narušovala jen auta z odlehlé silnice a podivný rachot, který jsem po chvíli identifikoval jako drnčení koleček na rozmláceném asfaltu. A odhadl jsem ho správně. Přijížděl ke mně frajer na skateboardu. Na hlavě měl čepici s rovným kšiltem, drobné tělo zakryl volnou, tmavě zelenou mikinou a rozkrok mu končil až u kolen. Nebyl moc vysoký, vlastně to byl úplný prcek. V podpaží svíral červené desky a v pěstičce igelitovou tašku. Zastavil se přímo pode mnou. Sáhl do kapsy a vyndal z ní mobil. Ťukal do něj pěkně dlouho a mě napadlo na něj flusnout. Už mi z úst unikala hustá slina, když jsem zaslechl kroky a zahlédl tlupu blížících se opilců. S nechutí jsem vtáhl kemra zpátky do úst a s ještě větším odporem ho spolknul. Zajímalo mě, co se bude dít.
Hošík si jich nevšímal. Dál cvakal smsku. Chlapi dělali kravál a blížil se k jeho zádům. Trochu jsem se zavrtěl a zapnul si černou bundu až ke krku. Konečně se kluk otočil. Schoval mobil a vytáhl něco jiného. Mhouřil jsem oči a zkoumal, co to jen mohlo být. Mezi prsty se mu něco stříbrně lesklo. Přetáhl přes to dlouhý rukáv a postavil se na prkno, odrazil se a ujížděl pryč. Jeden z mužů se však rozeběhl a zatarasil mu cestu. Hulákal na něj, škytal a smál se. Nakonec si i hlasitě říhl. Ostatní se k nim došourali a obklíčili chlapce jako smečka smrdutých hyen. Byl oproti nim docela maličký.
Začali do něj strkat. Kluk zarytě zíral do země a objímal svoje milované prkýnko. Nejvychrtlejší a nejvyšší z mužů se dostal do jeho intimní zóny a nadzvedl mu bradu. Chvíli mlčel a pak začal bučet a hlasitě se smát. Co na tom prckovi viděl? Měl snad třetí oko?
Začalo jít do tuhýho. Opilec k němu vztáhl ruce a - chtěl ho obejmout? Mračil jsem se čím dál tím víc a nakláněl se tak, jak jen to šlo.
Mezi jejich blekotáním jsem zaslechl něco jako: "Pojď k tatínkovi, miláčku, tatínek tě pochová."
Fuj, ten úchylák se ho chtěl vážně zmocnit! Jenže mrňous se ohnal pěstičkou a zasadil mu docela pěkný pravý hák, musel jsem uznale zamručet. Dlouhán kymácivě couval a držel si čelist, aby mu snad neupadla. Potom vyplivl krev a mně konečně došlo, co to má ten maličkej na ruce - boxera. To by jeden neřekl, že se vyrábějí i v takové miniaturní velikosti!
Byl to dobrý zásah, ale jen tím přilil olej do ohně. Chlapi se kolem něj stáhli a přišpendlili ho ke stěně, k té, která byla ode mě dál.
Jestli jsem mu hodlal pomoct? Přišel jsem o televizi a tohle byla docela zajímavá podívaná, tak co myslíte.?
Jejich kápo, který dostal přes papulu, se mezitím vzchopil. Utřel si krev do rukávu a vracel se pomstít. Kluk ani nehlesl, možná jen tiše kňučel, ale to jsem nemohl slyšet. Rozhodně sebou vehementně mrskal. Pochyboval jsem, že mu to k něčemu bude, bylo jich pět na jednoho.
"Ou, to muselo bolet," syknul jsem, když dostal malinkej svůj úder zpátky i s úroky. Potom ho srazili na kolena a - ožrala si stáhnul kalhoty.
No tak to počkat, počkat, chtěl jsem reality show, možná kriminálku, horror, ale rozhodně ne dětský porno!
"Co na plat, svět si žádá svého hrdinu," povzdechl jsem si a vztyčil se na křehkém parapetu. Mohl jsem vylézt na střechu, ze které jsem přišel, a seběhnout po schodišti. NEBO jsem mohl jednoduše skočit. Ano, bolelo by mě to, nervová soustava mi pracuje normálně, ale žádné vážné zranění by mě nepostihlo. Nevěříte? Tak sledujte!
Rozpřáhl jsem paže a jednoduše vykročil do prázdna. Ještě jsem stihl zasněně zavřít oči a užít si vítr ve vlasech. Pak jsem hladce přistál a zhoupl se ze špiček na paty. Moje kosti a klouby jsou jako z oceli, nějakých patnáct metrů je nevyvede z míry! No dobře, dost hlasitě protestovaly a já se určitě velmi nepěkně šklebil, ale nic zlomeného ani vyvrtnutého jsem neměl.
Poklidným krokem jsem se rozešel k tomu podivnému hloučku.
"Smím se přidat?" otázal jsem se jich zdvořile a sepjal ruce za zády.
Všichni se na mě otočili, a protože je nenapadlo zavřít svá velká ústa, ovál mě vysoce nepříjemný a možná i smrtelně jedovatý zápach.
"Vodprejskni, mladej," zaburácel tlouštík.
"Kohopak to tam schováváte?" ignoroval jsem ho a neustále se přibližoval s přátelským úsměvem na rtech.
"Řek sem ti vo'prejskni!" Naštval se a vyšel mi naproti, aby do mě strčil.
Ani to se mnou nehnulo.
Sklopil jsem hlavu k místu, kde se mě dotkl. Několikrát jsem zamrkal a se stále vlídným úsměvem, ale zákeřně přivřenýma očima, jsem mu pohlédl do tváře.
Lekl se. Ještě aby ne, jak často narazíte na někoho s mým kukučem?
"Myslím," vycenil jsem zuby, "že je na čase vrátit se zpátky do kanálu, myšáku."
Na chvíli zavládlo ticho, jen hocha jsem slyšel těžce oddechovat. Zacinkal pásek a předstoupil přede mě sám velký šéf.
"Hele, ty vulvovřede, jdě si po svej', nebo ti zmaluju tu tvoji buzikovskou prdel, že tě ani vlastní pasák nepozná."
"Mám snad zákazníka?" Usmál jsem se zářivě a rychle ustoupil, abych se vyhnul jeho ráně. Překvapeně zamžoural oteklýma očkama a nechápavě zíral na svou zaťatou pěst, jak visí netečně ve vzduchu. Přistoupil jsem k němu, jakoby nic, a kopnul ho do slabin. Se skučením se stočil do klubíčka a klesl na zem. Ostatním chvíli trvalo, než je napadlo se zapojit. Využil jsem toho a skolil dalšího. Dvěma jsem sťuknul hlavy o sebe a posledního fackoval tak dlouho, dokud mu brada neklesla na prsa. Tři postoupili do druhého kola. Dávali si větší pozor, a tak jsem si s nimi musel hrát o něco déle. Nebylo kam spěchat, tak proč ne? Nakonec jsem je naházel na jednu hromadu vedle popelnic. Polohlasně sténali a spíš dostávali křeče do končetin, než že by sebou úmyslně hýbali.
Oprášil jsem si ruce a otočil se k malýmu. Seděl na zemi, skateboard držel vzpřímený před sebou jako ochranný štít a třásl se. Přidřepl jsem si k němu a prkno položil na zem vedle sebe.
"Cos tu pohledával sám tak pozdě večer, prcku?" promluvil jsem k němu přátelsky. Přes kšilt jsem mu pořádně neviděl do obličeje. Na rtech měl rozpatlanou krev, jako když si malá holčička hraje s maminčinou rtěnkou, a ve tvářích se mu barvily ruměnce o velikosti květu gerbery. Střelil jsem očkem po igelitce, kterou nadále statečně svíral. Vyčuhovala z ní snítka jmelí. Vzorný synáček, pomyslel jsem si.
Chtěl jsem mu pomoct vstát, ale co ten nevděčník neudělal; vymrštil ruku s boxerem přímo proti mojí čelisti. To jsem opravdu nečekal. Odletěl jsem kus stranou a kluk se div nepřerazil, jak se horlivě snažil vyškrábat na nohy. Nakonec se mu to podařilo a já zaslechl to otravné drnčení.
Vrátil jsem hlavu do původní polohy. Tam, kde býval kluk, ležela tmavá čepice. Nepřítomně jsem na ni civěl. Něco se v ní třpytilo. Přitáhl jsem si ji k sobě a mezi dvěma prsty sevřel tu blyštivou věc. Byl to vlas. Dlouhý. Světlý. Ohlédl jsem se za ujíždějícím skateboardem. Na rozloučenou mi mával řídký závoj zlatavých vlasů.
"Ho - holka?! Ne, to je blbost!"
Sebral jsem se. Můj malý kamarád akorát zahýbal za roh. Zhluboka jsem se nadechl a rozeběhl za ním. Vás by nezajímalo, koho jste zachránili? Mně tedy ano. A jak! Ještě nikdy jsem nikomu nepomohl, byl to pro mě historicky významný okamžik, nemohl jsem to nechat plavat, taková věc už se možná nikdy neměla opakovat!
Nejel moc rychle, což mi vyhovovalo. Natáhl jsem se po něm, chytil ho kolem pasu a nadzdvihl. Prkno nerušeně pokračovalo v cestě i bez svého pasažéra.
"Klid, klid, nechci ti ublížit."
Sakra, jakým jazykem mu to mám říct, aby to pochopil?!
"Pusťte mě, pusťte!" vztekal se.
"Fajn," svolil jsem a z prstů mu stáhl boxera. Jen tak pro jistotu…
Prudce se na mě otočil. Otočila. Byla to dívka.
Oříškově hnědé oči měla doširoka rozevřené. Podél obličeje jí spadaly zacuchané blond vlasy s hnědými a černými melíry. Asi se nemohla rozhodnout, jakou jim nechat barvu. Odhadoval jsem, že ani jedna z nich nebyla její přírodní. Byla mladší než já. Tak o dva, o tři roky. Pleť se jí leskla potem a mazem. Nebyla nijak nalíčená.
Fascinovaně si prohlížela moje zorničky. Nesnažila se nijak maskovat svůj údiv, zřejmě ji to ani nenapadlo. Pak sklonila hlavu k mé pravici s její čapkou.
"Něco ti upadlo."
Opatrně si ji ode mě vzala.
"Chceš doprovodit?"
Samotného mě ta otázka překvapila, ale určitě jsem se netvářil tak strašně jako ona.
Odkašlal jsem si. "Víš, možná sis toho nevšimla, ale to já zlikvidoval ty chlápky. Neměla by ses mě bát."
"Proč?" pískla.
"Co proč?"
"Proč jsi mi pomohl?"
"Noo…" Vím já? "To by přece udělal každej na mým místě, ne?"
Vyvalila na mě oči, jako bych jí právě řekl, že se jmenuji E. T. a vybil se mi telefon.
"Radši tě odvedu k mamce a taťkovi, pojď," pokynul jsem jí hlavou a vykročil k jejímu skateboardu.
Po celou dobu cesty bylo ticho. Nesla si prkno v podpaží spolu s deskami a plaše se rozhlížela kolem. Vždy, když jsme osaměli, se rozechvěla. Trochu mě její nedůvěra urážela. Takhle jsem si teda vděčnost nepředstavoval. Ví ta malá poběhlice, co to vůbec je?
Beze slova zastavila u jednoho vchodu. Byla ke mně zády, čelem ke dveřím. Potom se otočila a postupně stoupala pohledem od mých bot až k mým očím.
"Tady jsem doma, můžeš už jít. A děkuju ti - za všechno."
"Rádo se stalo," ušklíbnul jsem se a hodlal zmizet.
"Počkej! Jak se jmenuješ?"
Zarazil jsem se. Jméno? Chce znát moje jméno? To se nemohla zeptat na něco jednoduššího? Třeba oblíbené jídlo nebo… já nevím… Jméno?!
Musel jsem přemýšlet. A hezky rychle. Nikdy mě nenapadlo dát si jméno. To by měli za vás udělat jiní, vaší jedinou povinností bylo na něj pak po zbytek života nadávat. Ani v práci jsem se nijak nepředstavil. Říkali mi prostě kluku.
Sakra, vyber si alespoň něco normálního… třeba…
"Jack. Jsem Jack."
Škubala rty tak dlouho, dokud je neroztáhla do vlídného úsměvu.
"Já jsem Chelsie."
Zavládlo trapné ticho.
Dnešek je plný nových věcí…
"Tak dobrou noc, Jacku. A ještě jednou děkuju," vyhrkla a zmizela za dveřmi.
Ani nevím proč, zavrtěl jsem hlavou. Rozhlédl jsem se a přemýšlel, ve které části města se právě nacházím. Brzy jsem se zorientoval a zamířil domů. Pche, prej domů…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mariam Mariam | Web | 22. prosince 2012 v 20:46 | Reagovat

Samozrejme, že chcem pokračovanie "Jackových dobrodružstiev"! :D
Tento štýl sa mi najmä v poslednej dobe nejak zapáčil a nápad s krížencom je fakt dobrý (to ťa napadlo na dejepise alebo nejak tak? :D). Ešte som si aj skontrolovala, či tam máš použité všetky slová :D Páčilo sa mi, ako si to všetko prispôsobila "ulici", chápeš :)

2 Mariam Mariam | Web | 22. prosince 2012 v 20:47 | Reagovat

A pardon, za mňa máš 10, len počítač nejak posúval stránku a ja som trhla myšou alebo čo sa stalo a padla 8. Čiže mínus 8 a plus 10, ok? :D

3 Verča Verča | 22. prosince 2012 v 20:48 | Reagovat

Já si myslela hned od začátku, že je to holka! :D Joo, jsem dobrá :D
Super napsané, líbilo se mi to :) Kříženec, zajimavý nápad :D :)
Já slova nekontrolovala, hltala jsem příběh :D

4 šunkič šunkič | Web | 22. prosince 2012 v 20:59 | Reagovat

[1]: Taky chci pokračování, ale zas tolik se do zadku nudou bohužel nekopu :D:/.
Myslím, že jsem na to spíš přišla přes známýho, kterej je strašnej "rasolog" a pořád o tom mluvil... většinou jsem to pouštěla druhým uchem ven, pamatuju si jenom, že jsem nordik a kámoška alpin :D. Ale pro nápad to stačilo.
8 bodů stačí ;)

[3]: Šikula! :P Doufám, že máš svoji napsanou a odeslanou. Vážně mě zajímá, co jste splodily :)

5 Alalka Alalka | E-mail | 23. prosince 2012 v 18:56 | Reagovat

Zajímavý nápad a ještě zajímavější zpracování, líbí se mi tvůj styl psaní a ani mi nevadilo, že zpočátku nebylo moc přímé řeči :) Dala jsem 9 bodíků... ještě nevím, co pošlou holky. Ale když to tak shrnu, tak se mi líbily všechny tvé povídky v soutěži ;)

6 šunkič šunkič | Web | 23. prosince 2012 v 20:12 | Reagovat

[5]: Tak to je pro mě největší vítězství, že se líbily všechny 3, i když mají každá úplně jinou tématiku. Nebo alespoň tahle poslední se dost liší :). Mně osobně se ale nejvíc asi líbila první :P.
Děkuju za hlas a komentář ;)

7 Terra Terra | E-mail | 24. prosince 2012 v 9:51 | Reagovat

Moc zajímavý nápad. Taky by se mi líbilo nějaké pokračování Jackových dobrodružství. :-) Toho, že na začátku nebylo příliš přímé řeči, jsem si ani nevšimla; nahradilo mi to poutavé vypravování hlavní postavy. Máš hezký styl psaní, který se přesně k této povídce hodil. Taky jsem obdivovala, že jsi tam, pokud se pamatuji (přečetla jsem to jedním dechem a nezbylo mi z povídky v mysli nic než dobrý pocit), nenechala Jacka projevit žádné emoce. To bych já nedokázala. :-)
Deset bodů. :-)

8 šunkič šunkič | Web | 24. prosince 2012 v 11:31 | Reagovat

[7]: Ono jak je to celý v 1. osobě, tak si myslím, že čtenářům pak tolik ta přímá řeč nechybí :).
Stylově jsem se možná nechala trochu inspirovat Neschopností od Roba Granta... minimálně slovo "vulvovřed" jsem od něj převzala :D. Jeho vynalézavost co se nadávek týče opravdu obdivuju.
Děkuji, děkuji :).
A taky mi nepřijde zrovna jednoduchý pracovat s postavou, která nemá projevovat emoce (nebo jen minimálně), obzvlášť když já jsem taková citlivka a vyžívám se v psychologickém rozboru postav :D. Takže paráda, jestli se to povedlo ;)
Šťastný a veselý všem! :)

9 Janka Janka | 28. prosince 2012 v 14:31 | Reagovat

Úžasné :-) Musíš mať úžasnú fantáziu, aby si toto vymyslela :-) Fakt klobúk dole :-D

10 Janka Janka | 28. prosince 2012 v 14:32 | Reagovat

A mimochodom, napíšeš aj pokračovanie??? :-) Veľmi ma zaujíma akoby Jack dopadol :-)

11 Lili Lili | 28. prosince 2012 v 19:47 | Reagovat

Se vším co tu zaznělo vážně souhlasím. Je to opět pastva pro duši každého čtenáře!

12 šunkič šunkič | Web | 29. prosince 2012 v 21:27 | Reagovat

Janka, Lili, moc děkuji :). Pokračování by bylo dost dlouhé, myslím, že by to bylo dokonce na víc sérií, ne jenom kapitol :D. A to si časově nemůžu dovolit, takže... s tím spíš nepočíteje, možná se k tomu někdy vrátím, ráda bych, ale vzhledem k jiným rozepsaným povídkám a vlastnímu životu není čas a síla :/ :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama