Mrtvola ve sklepě

8. listopadu 2012 v 16:47 | Michelle |  Short tales
Téma: The Vampire Diaries
Pár: Damon/Elena
Zařazení do děje: Čtvrtá epizoda čtvrté série.
Komentář autora: Neberte to moc vážně, prosím. Jedná se o povídku, která je absolutně nerealistická a kterou jsem napsala během půlhodiny, protože jsem potřebovala na chvilku myslet a používat svůj mateřský jazyk bez toho, aniž bych musela něco překládat. Upozorňuji, že betaread neměl čas, a proto se tam možná vyskytují nějaké chyby, které jsem sama přehlédla. Komentujte.


Když jsem se vrátil od Eleny do pensionu, cítil jsem se zatraceně hodně vytočeně. Práskl jsem se všemi dveřmi, které mi přišly do cesty, a musel jsem seběhnout do sklepa, abych se napil krve z konzervy, protože jinak bych byl schopný rozervat krk komukoliv, kdo by mi zrovna přišel pod ruku.
Bože, vždyť se bavila! Byla šťastná a díky tomu jsem na chvíli mohl být šťastný i já. Na malou chviličku. Než…
Vztekle jsem kopl do dveří, kterou jsme se Stefanem tak nějak nezávisle na sobě používali jako vězení. Co mě ale překvapilo, bylo těleso, které leželo v rohu místnosti, přikryté přehozem z našeho salónu.
Podezíravě jsem popošel blíž a opatrně poodhrnul látku stranou. Původní Barbie to zase schytala. Ne, že by mě to nějak vyvozovalo z míry, spíš jsem začínal vytočený ještě víc. Kdo jiný, než Stefan by sem to tělo uložil? A proč mi o ničem tedy neřekl?
Na chvíli mě napadlo, že bych z Rebeky prostě dýku vytáhl a zeptal se jí osobně, ale vzápětí jsem tu možnost opět zavrhl. Pokud tam byla uložena z nějakého skutečného důvodu, mohla by mě třeba jen tak na uvítanou vyrvat srdce z těla. A to by mi ani můj pověstný šarm už nepomohl.
Vzal jsem si pro jistotu ještě jeden sáček krve s sebou a vyběhl zpět do přízemí. Sice jsem neočekával, že by se Stefan od stěžující si Eleny jen tak rychle odpoutal, ale chtěl jsem vyzkoušet, co mi hodlá říct sám od sebe, aniž by mě uviděl stát nad Rebečinou mrtvolou, a co bude za každou cenu držet v tajnosti.
A dobře, že jsem se ze sklepa vypadl. Vrátil se během dvou minut a zdál se mi podivně nervózní.
Jen úsečně mě pozdravil a sedl si na opěradlo vedlejšího křesla. Rentgenoval mě dost nepochopitelnými pohledy a jinak vůbec nic neříkal.
"Ano, Stefane?" otočil jsem k němu hlavu se širokým šklebem. Pozvedl obočí, jakoby se mi snažil naznačit, že mě propaluje pohledem z pouhé znuděnosti. "Máš něco na srdci?" položil jsem skleničku se zbytkem whisky na stolek po své levé ruce a cinkl do ní prstem.
"Elena nevypadla z toho úžasného výletu tak nadšeně," prohlásil po nějaké době upřeného zírání.
"Jak nadšeně?" věnoval jsem mu líné protočení očí a opřel se hlouběji do křesla.
"Nemyslím, že se jí to líbilo," konstatoval vítězně a já zvládl jen zamrkat.
"To jsem taky nikdy nesliboval," zavrtěl jsem hlavou nechápavě a v duchu si myslel své. Líbilo, ale jen do té doby, než nad tím začala moc přemýšlet. A obviňovat sebe sama z hloupostí. "Co jsi dělal ty proto, abychom se zbavili toho nového úžasného lovce?"
Během jediného okamžiku se stáhl a jen bez zájmu pokrčil rameny. "Nic jsem o něm neslyšel."
Měl jsem chuť praštit s ním o stěnu (a to hned z několika důvodů), ale udržel jsem se a natáhl se pro bundu, kterou jsem hodil na sedačku. "Jdu do baru, třeba tam pana Mám-neviditelné-tetování-a-jsem-schopný-přežít-výbuch najdu."
Nečinně něco zabručel a já prostě odešel.
Dvě věci mi na něm neseděly. Nejenom, že ve sklepě schovával probodenou Rebeku, ale navíc se ani nezlobil kvůli mému výletu s Elenou. Docela jsem se na jeho výstup těšil, protože mi sliboval šanci, pořádně ho praštit za všechno, co měl a já to nikdy získat nemohl.
Aniž bych se nějak rozmýšlel, vykašlal jsem se na návštěvu baru a zamířil rovnou ke Gilbertům. Všechna okna už byla temná a celý dům obestíral až nezvyklý klid. Vplížil jsem se dovnitř a tiše vyběhl schody k Elenině ložnici.
Vzhledem k jejím přeměnou-zbystřeným smyslům jsem se musel pohybovat prakticky úplně neslyšně, abych ji neprobudil.
Ležela v posteli, vlasy rozprostřené kolem hlavy jako temný závoj, s tváří uvolněnou a krásnou.
Přistoupil jsem blíž a položil se na druhou polovinu postele. Několik minut jsem ji jen bez dechu pozoroval, a pak natáhl ruku a pohladil ji po tváři.
Slabě se zavrtěla a otočila se směrem ke mně. Pramen vlasů se jí svezl před obličej a já jsem ho přeopatrně odhrnul pryč. Bylo hezké vidět ji tak uvolněnou a spokojenou.
Neodolal jsem a ještě jednou využil šance dotýkat beztrestně té perfektní pokožky. Víčka zakončená dlouhými, hustými řasami se zachvěla a vzápětí několikrát mrkla.
Mohl jsem zmizet, vypadnout dřív, než by se vzpamatovala, ale tak nějak jsem chtěl, aby mě viděla, aby… Kdo ví co.
Zůstala ležet s očima široce otevřenýma, až nakonec zašeptala: "Zase se mi o tobě zdá?"
Usmál jsem se a přejel ukazováčkem po hraně její čelisti. Dál mě pozorovala tím nevinným pohledem a lehce se zamračila. Nechápavě, rozespale, roztomile.
"Byla jsi dnes šťastná?" položil jsem jí tichou otázku a položil si ruku pod hlavu.
"Já… nevím," odpověděla po menším zaváhání.
"Nevíš nebo si myslíš, že nebylo správné být šťastná?"
"Ubližovala jsem lidem…"
"…, kteří zítra ráno budou mít pořádnou kocovinu a nebudou tušit, jak se jim na krk dostala ta zranění. A nebudou je nikomu ukazovat, protože by si je někdo mohl dobírat. A tak je schovají pod šátky a límce, aby je nikdo neviděl. Do dvou týdnů budou všechny důkazy pryč."
"Jsem vzhůru?" zamumlala zmateně a posadila se.
"Jak jsi to poznala?" zašklebil jsem se a nemohl se toho pobaveného šklebu zbavit. Opravdu se jí o mně zdává?
"Damone," zamračila se a práskla sebou zpátky do peřin, "tohle musíš přestat dělat. Zaprvé nemáš co dělat v mé ložnici, natožpak v mé posteli, a za druhé mě to fakt děsí."
Prudce jsem se k ní naklonil, až mezi našimi tvářemi zbylo jen několik centimetrů a provokativně zašeptal: "Co tě děsí?"
Hleděla na mě se směsí hrůzy, překvapení a něčeho matného a doutnajícího na pozadí a nějak se neměla k odpovědi. Když už jsme na sebe tak zírali delší dobu, začínal jsem mít pocit, že jsem udělal pěknou blbost. Samozřejmě mě těšilo, že jsem ji vyvedl z míry, ale znamenalo to, že jsem i sám sebe uvedl do situace, ze které se nebudu schopný dostat se ctí. To mi dokázala provést jedině Elena, jejíž oči zrovna pomalu klouzaly k mým rtům.
Vzepřel jsem se na pažích a vzdálil se o několik milimetrů, ale pak mě Elena dokonale zmrazila na místě. Položila mi dlaň na tvář a se zrakem upřeným na moje ústa se přiblížila. Zbývající vzdálenost jsem překonal já sám a musel jsem se zatraceně moc ovládat, abych ji nepřitiskl k posteli a nevzal si víc, než mi nabízela.
Zajížděla mi prsty do vlasů, zarývala mi nehty do zad a svými rty mě slibovala věci, které stejně nehodlala splnit. Moje vůle nic neuspěchat a nevyděsit ji se poměrně rychle rozplynula v oblaku touhy, která mi kompletně zastřela reálné myšlení.
Chtivě jsem ochutnával její kůži na krku a bez protestů se nechal přetočit na záda. Tiskl jsem ji k sobě, líbal ji, hladil ji a… Miloval ji víc, než cokoliv jiného na celém světě.
***
Dřív, než stihla začít přemýšlet a postupně se oddávat svému provinění, jsem jí urychleně svěřil, kvůli čemu jsem za ní vlastně přišel.
Ač mi to bylo proti srsti, vytahovat v takovou chvíli jméno a osobnost mého bratra, jinak se nejspíš vyprávění začít ani nedalo.
"Neříkal ti Stefan, co dělal celý den?"
Zamračila se a já okamžitě zaznamenal její strnutí při zvuku Stefanova jména.
"Ani nic o Rebece?"
"Proč o Rebece?" zavrtěla hlavou nechápavě a podepřela si rukou hlavu.
"Protože leží probodená dýkou v našem sklepě. A protože mi ani, když jsem vyzvídal, Stefan nechtěl nic říct."
Zamyšleně mhouřila oči a kousala si při tom spodní ret. Nakonec se na mě jen podívala a prohlásila: "Dostaneme to z něho."
Pousmál jsem se a přitáhl si ji k sobě. Trochu ztuhle se uvelebila na mé hrudi, ale po chvilce se uvolnila a krátce mě líbla na tvář. Pohladil jsem ji po vlasech a tiše doufal, že ráno nebude příliš velké fiasko.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 šunkič šunkič | Web | 8. listopadu 2012 v 17:58 | Reagovat

Nejdřív jsem zběžně přejela očima rozsáhlost povídky a říkala si, jak jsi to mohla stihnout za půl hodiny! :-O Jen díky těm překlepům ti to věřím :D. Je to opravdu výkon :).
Myslím, že to má na mě stejný účinky jako na tebe - prostě příjemný odreagování.

2 Szurmina Szurmina | 8. listopadu 2012 v 18:38 | Reagovat

Hodně nereálné :D :D ale krásné ;)

3 wennu wennu | 8. listopadu 2012 v 22:18 | Reagovat

Dokonalost:-D

4 Tereza Tereza | 8. listopadu 2012 v 23:07 | Reagovat

Povídka se četla velice dobře, a taky jsem se u ní odreagovala, a blbě se celou dobu usmívala na monitor jak úplný blázen :D

5 Liz Liz | 9. listopadu 2012 v 12:33 | Reagovat

Fakt nechápu, jak si to mohla stihnout za půl hodky :D je to dost nereálne ale fakt skvělé :)děj byl taky skvělý :) prostě dokonalost je dokonalost :D

6 Terka Terka | 9. listopadu 2012 v 15:20 | Reagovat

Je mi líto že je to nereálné, upřímně si přeji aby to reálné bylo a seriálová Elena konečně dostala rozum. Jinak parádní povídka, jen by to asi chtělo pokračování. :)

7 livien livien | 9. listopadu 2012 v 20:37 | Reagovat

úžasný! :)

8 ivča ivča | E-mail | 11. listopadu 2012 v 0:55 | Reagovat

Aj ja som sa usmievala na monitor... poviedka ako vždy skvelá, úžasná, ani sa mi nechce veriť, že si ju zmákla za pol hodiny - klobúk dole.

9 hplovehp hplovehp | Web | 11. listopadu 2012 v 19:58 | Reagovat

Povídka se mi líbila. Jediné dvě věci co mě vytočily - penSion a to, že to nemá pokračování! :D Podle mě si opravdu dobře vystihla Damona. Elena byla povolnější než obvykle, což mi ovšem vůbec nevadilo. ;) :D Takže...kdy bude pokráčko? :D ;)

10 Lili Lili | 11. listopadu 2012 v 23:00 | Reagovat

Souhlasím se vším výše zmíněným! Pokráčkem samozřejmě taky nepohrdnu. Ráda vidím, že nejsem jedinej DELENA zoufalec:)

11 Domi Domi | 12. listopadu 2012 v 21:44 | Reagovat

super super super :) všetko, čo by som sem napísala je písané v komentároch vyššie ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama