Bílé lilie

18. listopadu 2012 v 17:00 | Michelle |  Soutěže
Autor: Terra
Blog: -
Název: Bílá lilie


Její očí byly zavřené, svět zdecimovaný.
Již několik dní ponocovala v práci, ale když se doma pokusila usnout, nedokázala to, přestože měla v ložnici všechna okna zavřená a dveře zamčené, dokonce si před ně postavila stůl, aby nešly vyrazit. Nic ale nedokázalo zmenšit její strach, a tak nakonec sáhla po věci, která sice zoufalství nezmírnila, ale utlumila její myšlenky - po víně.
Netušila délku doby, co strávila sezením v křesle a lámáním do sebe jedné skleničky za druhou, vše se pro ni proměnilo v rozmazanou šmouhu. Pamatovala si, jak se dopotácela k oknům, pečlivě je zabezpečila, třesoucíma se rukama zatáhla žaluzie a zhasla světla, která nahradila jedinou svíčkou.
Začaly se jí vracet vzpomínky na střelbu na Arlingtonském hřbitově.
Jako by tam stála, za stupínkem pronášela smuteční řeč. Snad jí i znovu tekly slzy, dokonce vedle sebe cítila pohled Andrewa. Na to navázala rána a ona spadla ze stupínku. Očekávala bolest na hrudi, jako tehdy, když ji tam postřelili, ale jediné, co cítila, bylo sklo z roztříštěné skleničky zarývající se do její ruky.

Andrew seděl s whisky na baru a přemítal. Pamatoval si události z doby před deseti měsíci lépe než sama Mia a věděl, jak se jako policistka cítí; venku pobíhal sniper se zbraní, jehož potenciálním cílem byla právě ona. A vše to začalo tak nevinně.

Ani jeden z nich necítil předzvěst něčeho extrémně nebezpečného, když se jednoho rána objevila první oběť, či když dalšího dne nalezli druhou. Brzy se ale začali strachovat, jelikož mrtvých stále přibývalo, všichni policisté, zastřeleni za denního světla v newyorských ulicích na území jednoho jediného okrsku. Toho jejich.
Celé město děsilo, že vrahem může být člověk z kterékoli vrstvy - s domem v Queens či malým stanem na okupované Wall Street, schopný bezcitně vraždit. Každý má ovšem svoji slabost, dokonce i ten zdánlivě bezchybný, bez domova, střelného prachu, identity; vždy existuje něco, co ho nakonec prozradí, ať už je to jeho touha po slávě, zaváhání, či náhoda. I záhadný ostřelovač nakonec projevil svoji slabinu, pokusil se obrátit případ proti Mie a nechal se omylem nahrát na bezpečnostní kameru.
Dostal tedy jméno. Paul Swenson, bývalý SEAL, těžce poznamenaný akcemi v Mexiku, kde viděl mnoho zlé krve a nenávisti. Policisté doslova vypálili jeho dům, zničili vzpomínky, identitu, zablokovali mu veškeré karty, a tak nakonec zůstal pouze se svoji puškou a dvěma nábojnicemi. Býk zahnaný do kouta je ale ten nejnebezpečnější, obzvlášť pokud se má čím ohánět.
Svůj vztek stočil na členy policejního sboru, až se mu nakonec podařilo vylákat Miu. Tehdy poprvé Swenson minul svůj zamýšlený cíl, ale přesto si kulka nalezla svůj cíl. Kapitána Fostera, Miina mentora, který zemřel při převozu do nemocnice.
Všichni policisté oddělení vražd věděli, že jakmile ji někdo naštve, vytrhá ze země jeho kořeny a pomstí se, obzvlášť nyní, když ji již nemá kdo zastavit. Nejvíce vědom si toho byl její nejlepší přítel a spolupracovník; Andrew. Milý třicátník s kaštanovými vlasy a modrýma očima hodlal ochránit Miu. Jakkoli.
Pár dnů po kapitánově smrti kdosi viděl Swensona skočit z mostu do řeky. Jen oni dva věřili, že přežil. Co víc si hledaná osoba přeje, než aby se po ní přestalo pátrat?

Andrew si objednal dalšího panáka. Obvykle stejně jako Mia problémy řešil racionální cestou, ale v tomto výjimečném případě mu docházela energie. Stejně na něj doma nečekal nikdo, kdo by se měl strachovat.
Na plukovníka Fostera.
Zalomil do sebe skleničku a ponořil se zpět do vzpomínek, ignorujíc celý svět.

Byl krásný letní den; kolem pobíhaly děti a obracely k slunci své bledé tváře, nevidíc zármutek ukotvený hluboko ve zbytku jednotky devatenáctého okrsku, který na jeden den odjel do Washingtonu, aby se rozloučil s kapitánem.
"…naučil mne, co to znamená, být policistou. Ukázal mi, jak chránit lidi kolem sebe a vyhrávat prohrané bitvy. Vždy po nás chtěl, abychom nikdy neustali v pátrání."
Později si Andrew byl s to vybavit každý detail z obřadu na prosluněném Arlingtonském hřbitově. Jak tam tak stál vedle Miy, která pronášela smuteční řeč, viděl i tu větvičku v dáli, na níž právě dosedla sýkorka, slzy razící si cestičku po tváři plukovníkovy dcery nebo záblesky ze vzdálené řady sněhově bílých náhrobků.
Příliš pozdě si uvědomil, co onen paprsek světla znamená.
Zvukem zazněl jeden hlasitý výstřel.
Neopouštěj mě. No tak, Mio, dívej se mi do očí. No tak!!!
Masivní vnitřní krvácení v blízkosti srdce. Kulka tlačí na aortu.
Cestička krve na chodbě v nemocnici všude, kudy Miu vezli.
Klinická smrt. Zástava srdce. Osmdesát minut.
A pak otevřela oči.

Vrátila se ke své práci, ale ztratila vyrovnanost, naplněná obavami, že se pro ni Swenson vrátí. Jediné, co po něm zbylo, byla vojenská puška nalezená na hřbitově, patřící podle laboratoře neznámému muži.
Klid na okrsku trval celých deset měsíců, ale nakonec se objevil sniper, tentokrát již méně zaměřený na policisty, mnohem troufalejší; dokonce i z radnice střílel. Jelikož byl ale Paul Swenson oficiálně prohlášen za mrtvého a na pušce se nenalezly otisky, vrahovi jeho zvěrstva procházely…

Dnes to konečně Mia mohla ukončit - ostřelovač udělal malou chybu, která policistům prozradila místo další střelby; hotel Holiday Inn.
Z toho, co následovalo, si moc nepamatovala. Jen třes vlastních rukou, když zpoza sloupu vystoupil Swenson, jeho úšklebek a odchod do výtahu, aniž by se mu v tom Mia pokusila zabránit. Zoufalá se sesunula k zemi, v rukou stále svírala zbraň a celou jí pulzoval neovladatelný strach. Za chvíli se za ní ozvaly kroky a volání, které okamžitě rozpoznala - byl to Andrew a pár lidí z okrsku.
Pověděla jednotce, kam Swenson utekl a jednoduše odešla domů, kde nedokázala usnout, byť byla přepracovaná.

Andrew zaplatil barmanovi dvacetidolarovou bankovkou, z níž na něj upíral pohled Andrew Jackson, jeho jmenovec, se zhruba stejným výrazem ve tváři, akorát mnohem méně nešťastným.
Vrátil se na okrsek a zpacifikoval mezitím alespoň trochu své podnapilé mozkové buňky. K jeho překvapení tam Mia neponocovala, jak měla častokrát ve zvyku, odnikud se nelinula vůně kávy a nepřipomínala mu, že policisté a vrazi nikdy nespí. Sám si jeden šálek udělal a posadil se před bílou tabuli polepenou obrázky z místa činu, různými poznámkami a životopisy, přemýšlejíc o chybách lidí. Okrsek opustil až následujícího dne večer, převlečený do oblečení, co měl v šatně, rozhodnut navštívit Miu.

Realita jí vplula zpět do mysli až mnohem později, když zaslechla zabušení. Netušila, jak dlouho blouznila, vyhlédla proto škvírkou mezi žaluziemi a na moment ji oslepila jasná oranžová záře - úsvit nebo západ slunce. Hlas za dveřmi rozeznala, vydala se proto otevřít, nejdříve však musela pohnout se stolem před nimi umístěným, čímž se jí připomenuly střepy zařezávající se do její ruky. Zkontrolovala rychle ještě stav bytu - vše se zdálo stát na svém místě, tedy až na rozbitou skleničku, pár shozených knížek a převrácenou židli.
"Mio, jak ti je?" zeptal se Andrew, když ho vpustila dovnitř. Nemusel se ptát, aby znal odpověď, viděl totiž v její tváři naprostou únavu a vyčerpání, tak netypické pro jejího ducha.
"Kolik je hodin?" opáčila chraptivým hlasem a posadila se na gauč. Neměla žádnou sílu na to, aby mu nabízela něco k pití.
"Sedm večer," odpověděl starostlivě a přisedl si k ní. Když se mu částečně svěřila a téměř se sesypala, rozhodl se dodat jí ztracené odvahy, nebo ji udolat; vše záviselo jen na tom, jestli ji zná dostatečně dobře.
"Pojď se mnou," řekl a zvedl ji za ruce z pohovky. Pomohl jí převléct si třesoucíma rukama košili, obléct džíny, nepřestával se jí přitom dívat do tváře. To na něm zbožňovala; ctil i v tomto století pravidla slušnosti. Pomohl jí zavázat boty, a tak se spolu nakonec vydali na cestu. Mia byla natolik unavená, že se ani neptala, kam ji veze, velice ji proto překvapilo, když zastavili na střelnici.
Společně vstoupili do hlavní budovy, kde si Andrew vyzvedl nezvykle velké náboje, které jednoznačně nepatřily do obyčejné pistole, a oba se vydali do šaten. Ani jeden z nich se nepřevlékl; on pouze ze skříňky vyndal svoji náhradní pistoli a sportovní tašku.
Mlčky pokračovali k terčům, v tuto pozdní hodinu naprosto osamoceným. Tam si Andrew stoupl do dráhy a vystřelil na vycpanou figurínu. Neminul.
"Teď ty," řekl a dal jí pistoli. Věděla, že se netrefí, a také měl pravdu. Častokrát již během zásahů v ruce držela i pušky ostřelovačů a střílela z nich, ale nyní nebyla schopna trefit se z obyčejné beretty.
Zkusila to znovu. Vydechla. Nic. Nakonec jí vyhořely nervy a vystřílela celý zásobník, ale jejím jediným úspěchem byla spoušť na zdi za panáčkem, který její řádění přežil bez úhony.
Andrew věděl, že to, co zamýšlí, se jí nebude líbit. Asi ho bude nesnášet. Tak ať.
Rozepnul sportovní tašku, zatímco se Mia snažila trefit cíl, a vyndal z ní zbraň, do níž připravil dvě z nábojnic, co vyzvedl. Jakmile se Mia otočila, vyděsila se. Tu zbraň znala.
"Co to ksakru…?" zašeptala zoufale. Swensonova vojenská puška, kterou našli na Arlingtonském hřbitově.
"Dělej, Mio. Zkus tohle," odpověděl klidně, přestože se to v něm svářelo. Velmi si přál, aby jí takto nemusel ubližovat, ale zároveň věděl, že ji musí donutit překonat strach.
Už viděl, jak se otáčí a odchází. Z rozhlasu se ozvalo zakašlání recepční. Mia skočila k zemi, myslela si totiž, že se jedná o výstřel.
Andrew jí konejšivě položil ruce na ramena, ale ona je setřásla, vzala mu z ruky pušku, vystřelila na terč, a aniž by se ohlédla, odešla. Nevšimla si proto, že panáčkovi z hlavy udělala cukrovou vatu.

Zamířila proti své přirozenosti za policejním psychologem, u kterého před několika měsíci absolvovala rekvalifikační testy, ale ani ten jí příliš nepomohl.
Když vyšla z jeho ordinace, napsala Andrewovi, že zítra nepřijde do práce, stavila se v květinářství a koupila tam kytici bílých lilií. Rozhodla se vyrazit do Washingtonu, cestou se stavit na Arlingtonském hřbitově a urovnat své myšlenky. Jelikož si ale nebyla jistá, zda je schopna řídit, sedla na vlak a pokusila se nechat své obavy v New Yorku.
Poklonila se památce plukovníka Fostera a položila mu na hrob lilie, které nebyly zdaleka jedinou květinou, co mramor zdobily. Vždy ho všichni zbožňovali a on dojde klidu. Ona ho pomstí.
Strávila příjemný den v hlavním městě, potkala pár přátel a konečně si splnila vysněnou návštěvu památek. Fotila, usmívala se a koupila si pár kousků oblečení. Cítila se ale stejně mizerně.
Následujícího večera se vlakem vrátila zpět domů, ale jelikož necítila žádnou úlevu, jen bolest, vydala se přímo do hotelu, kde došlo ke střelbě. Psychicky ji udolaly policejní pásky, co tam stále visely, ztichlá hala i vše ostatní, připomínající jí její fiasko. Poslala Ryanovi textovku, že se vrátila, a vydala se do vyšších pater.
Čím výše stoupala, tím více se zbavila smutku z plukovníkovy smrti, ale jeho místo vystřídaly vzpomínky na střelbu. Jako by znovu cítila, jak jí žebry proniká ledová kulka, snad vnímala i život prchající z jejího těla, dokonce i náručí, v němž ji Andrew držel. Pamatovala i ty slzy, co mu z tváře spadly na její čelo. Stále si ale nemohla vybavit něco na konci, co ji brzdilo a posouvalo vpřed zároveň.
Octla se až v nejvyšším patře, zasklené sauně s bazénem a masážními stoly, zaplněné vůní růží a různých olejů. Snažila se ovládat, ale nezvládala to, byť jí pára všude kolem poskytovala útočiště. Stáhla ze sebe koženou bundu, z kapsy vyhodila odznak a ze zbraně vytáhla zásobník, který hodila do bazénu, aby zabránila hloupostem.
Sesunula se k zemi a zoufale zírala před sebe. Bála se toho, co nemohla vidět.
"Já už to nedokážu, takhle žít," vyšlo zpod jejích rtů a slzy si našly cestu po tvářích. Její prsty nahmataly malou jizvičku po kulce, která ji na dotek téměř pálila, stejně jako její duše.

Tehdy se ozval výstřel, tentokrát naprosto skutečný. Věděla, že přišel odněkud zespoda, jelikož se kulka zaryla kousek nad ni. Byla v pasti, nikde se nenacházelo nic, zač by se mohla skrýt, a zásobník ležel na dně bazénu.
Jen tak tam seděla a čekala, než si pro ni Paul Swenson přijde. Když tak učinil, necítila žádnou bolest ani strach, pouze chlad a vztek.
"Dělej, zabij mne! Dívej se mi při tom ale do očí!" zakřičela na něj zoufale.
"Zničila jsi mi život!" vztekal se a namířil na ni puškou.
"Otoč se, klekni si a dej ruce za hlavu."
Jak moc si přála, aby to byl Andrewův hlas. Stále k ní ale hovořil vrah.
"Řekla jsem, dívej se mi do očí," zavrčela a ani se nepohnula. Jeho zbraň se začala třást, ale ne natolik, aby se stihla zvednout a vyrazit mu ji. Místo toho si z ramene stáhla tričko a odhalila růžovou jizvičku těsně nad srdcem.
"Tohle jsi mi udělal. Vím, jaké to je, když na tebe míří. Bojím se, jako všichni ostatní. Ale ne tebe. Tebe jen lituji," hádala se.
"Na kolena. A otočit," zopakoval. Tu náhle Mia dostala spásný nápad.
"Fajn. Ale dáš mi chvíli, abych si věci srovnala v hlavě, až budu připravená, zabiješ mne," odpověděla tiše a doufala, že jí na léčku skočí.
"Klidně," řekl nechápavě. Mia se opatrně zvedla, otočila se a sepjala ruce před tělem, stále držíc svoji zbraň. Věděla, že pokud jí její manévr nevyjde, bude Andrew nosit i jí na Arlingtonský hřbitov bílé lilie.
Snad každý, kdo Miu znal, věděl, že nevěří v Boha, ale ve spravedlnost. Jediné, co obdivuje a praktikuje, je jóga, ale proto, aby byla dostatečně silná pro výkon služby. To ale Swenson netušil.
Vmžiku se otočila a vystřelila. Ve tváři jejího trapitele se na chvilku objevila nenávist, ale vystřídal ji šok, se kterým se naznak skácel.
Profesionálové si vždy nechávají jednu kulku v komoře.

Když spolu s Andrewem seděli té noci na lehátku na zahradě, jen tak se drželi za ruce a pozorovali hvězdy, uvědomila si poslední část skládačky.
Ryan se nad ní skláněl na Arlingtonském hřbitově a slzy mu stékaly po tváři.
Miluji tě.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mariam Mariam | Web | 18. listopadu 2012 v 17:54 | Reagovat

Keď som videla, že tu pribudla tvoja súťažná poviedka, môj mozog bol ako "Aha, je to tu. Teraz vypni svetlo, dobre sa usaď a sústreď sa."
Úplne to žeriem! Chcem čítať viac tvojich poviedok, je to úplne úžasné a prepracované a ... tak skutočné.
Si pre mňa jednoznačný víťaz (pardon, rodina :D) :) Strašne ti držím prsty. A strašne by ma potešilo, keby som toho od teba mohla čítať viac ;)

2 Mariam Mariam | Web | 18. listopadu 2012 v 17:56 | Reagovat

[1]: Hej, zabudla som. Vzťahy mi zase trošku ušli, ale tým štýlom si mi to "vynahradila". Verím, že to vyhráš :)

3 šunkič šunkič | Web | 18. listopadu 2012 v 18:14 | Reagovat

Upřímně obdivuji tvoje znalosti kriminalistiky (nebo jako to pojmenovat) :).
Ze začátku se mi to líbilo hodně. Není to úplně jednoduchý na čtení, takový to střídání vzpomínek, střídání postav, ještě když se vzpomínky promítaj do současnoti, ale o to je to zajímavější a pochopit se to rozhodně dá :).
Scénka na střelnici byla správně emotivní.
Akorát mě trochu zarazilo (nebo mi to tam chybělo), že si tu ruku nijak neošetřila a šla s ní střílet.
Scéna s vrahem na mě přišla tak nějak moc rychle a celá byla taková rychlá oproti ostatnímu. Taky vůbec nebylo zmíněný, kam tu zbraň dala před tím, než z ní vystřelila (jen zásobník byl na dně bazénu), takže jsem byla mírně zaskočená, když ji najednou bůhví odkaď vytáhla. Podle mě by se takovýhle věci neměly vynechávat, alespoň lehce naznačit, i tak bude čtenář překvapenej, že si nechala jeden náboj.
A nakonec mám takový dotaz, jestli jsem to správně pochopila. "Stále si ale nemohla vybavit něco na konci, co ji brzdilo a posouvalo vpřed zároveň." "...uvědomila si poslední část skládačky. Ryan se nad ní skláněl na Arlingtonském hřbitově a slzy mu stékaly po tváři." tyhle dvě věci v uvozovkách spolu souvisej? Jakože když ji postřelili, tak nad ní stál ten Ryan? Nejsem si tím jistá, jak je tam ta velká mezera. Jestli to tak je, tak chválím nás obě - že jsi to vymyslela a já našla :D
K takovejmhle povídkám se píšou komentáře sami, ale musím se přiznat, že prvokolová na mě udělala trošičku lepší dojem :).

4 Lili Lili | 19. listopadu 2012 v 1:18 | Reagovat

Kromě jiných jmen mě přijde povídka trochu jako ff na seriál Castle. Pokud se mýlím, tak se naněj mrkni, páč máš podobné nápady, jako jeho scénáristi.:) Každopádně ta kulka v komoře mě sice nepřekvapila, ale ten jóga styl jo:) Trošku jsem se ztrácela v Ryanovi a Andrewovi, ale jinak pěkné!

5 Karoll Karoll | 20. listopadu 2012 v 20:06 | Reagovat

Zajímavě napsané. Na povídce oceňuji, že nepojednává o obyčejném kriminálním případu, ale o něčem osobnějším, tento typ povídek mám raději. Zajímavě seřazený děj a postavy, jen jsem se trochu ztrácela v tom, kdo je Andrew a kdo Ryan, ale pokud to dobře chápu, jedná se toho samého člověka. Pouze ses spletla, když jsi to psala, i to se může stát, z vlastní zkušenosti. :-)
Mně nepřipadá, že by to s Castlem mělo moc co dělat, viděla jsem většinu dílů, ale možná jsem nějaký neshlédla. Oceňuji minimum pravopisných chyb, přímé řeči v těch správných místech.
Pokud se nemýlím, to, že drží zbraň, ještě než vystřelí, je tam zmíněné, ale jistá si tím nejsem.
Celkově se mi to moc líbilo, stejně jako ostatní soutěžní příspěvky, ale tam mne nic formulovatelného nenapadlo.

6 Terra Terra | E-mail | 20. listopadu 2012 v 20:53 | Reagovat

[1]:Děkuji moc. Přemýšlím o tom. Já vím, ta povídka je trošku komplikovaná… Rozhodně se teď už nepovažuji za favorita, poté, co jsem tam udělala nějaké chyby. Ale uvidí se. :-)

[3]: Díky. :-) Na tu zraněnou ruku jsem trošičku pozapomněla, ale řekněme, že byla v takovém vypětí, že tomu nevěnovala žádnou pozornost. :D  Je tam napsané, jak pistoli drží v ruce (odstavec začínající „Klidně“ téměř na konci), ale moc jsem to tam nezvýrazňovala, nenapadlo mne to.  Taky nemám ráda, když se něco jen tak z ničeho nic objeví, právě proto jsem zmínila, že ji má v ruce. ;-) Ano, dala sis to dohromady správně. Tahle povídka byla tak trochu šitá horkou jehlou…

[4]: Neviděla jsem ani jeden díl Castla, i když mne pořád všichni přemlouvají, abych se podívala, asi tak učiním. Díky, právě jsi mě upozornila na error Ryan a Andrew, kterého jsem si nevšimla.

[5]: Děkuji, ano jedná se o tutéž osobu, níž to vysvětlím. :D Podobnost s Castlem zatím nemůžu posoudit, ale právě stahuji první díl. Snažím se psát bez chyb, ale občas mi něco unikne. :-)

!!!
Má tam být pouze jméno Andrew, ten Ryan se mi tam dostal totálně omylem, protože jsem psaní této povídky střídala se školní slohovkou; vypravováním, kde jsem navazovala na děj jedné detektivní knihy, kde se jedna z hlavních postav jmenovala Ryan. :D Takže ve všech částech povídky platí, že Andrew=Ryan!!! Promiňte moc!

P. S. Omlouvám se za pravopisné chyby a opakování slov, píšu trochu hodně ve spěchu. :-)
Jinak všem přeji hezký večer. ;-)

7 Meruňka Meruňka | Web | 20. listopadu 2012 v 21:50 | Reagovat

Castle - Bones a Kathy Reichs? Opravdu mi příjde zvláštní, jak jsou tam záblesky z konce třetí a začátku čtvrté série Castla, když říkáš, žes to neviděla. Ale je to opravdu příběh sám za sebe, a ještě k tomu dobrý :)

8 Terra Terra | E-mail | 21. listopadu 2012 v 15:14 | Reagovat

[7]: Knížky od Kathy Reichs jsem nečetla (z detektivek mám načtené jen klasiky) a Bones neviděla ani jeden díl. Taky to mám na seznamu toho, co musím vidět a přečíst. ;-) Castla jsem neviděla, teď zírám na třetí díl první řady a úplně mě to dostalo, zatím tam ale žádnou podobnost moc nevidím (kromě toho, že se tam jedna postava jmenuje Ryan, což byl v mé povídce ještě ke všemu omyl...). Možná, že až (pokud) se dostanu ke konci třetí řady, jak jsi psala, pak pochopím. :-)

Příště si už na pletení dohromady školní slohovky a povídky do soutěže budu muset dát trochu větší pozor. Dostala jsem totiž dnes výsledky slohovky, co jsem psala spolu s Bílými liliemi, a profesorka mi tam červeně podtrhala jméno Andrew, co jsem tam měla párkrát místo Ryana. A nakonec mi pod čáru napsala "Tak Andrew nebo Ryan??"

9 Lili Lili | 21. listopadu 2012 v 23:26 | Reagovat

Tak s tou školní slohovkou je to vtipný:)

10 Amitiel Amitiel | Web | 22. listopadu 2012 v 14:56 | Reagovat

Ahoj, chtěla bych vás jen přizvat k právě probíhající soutěži u nás na webu, kde můžete vyhrát placky s Damonem Salvatorem. Stačí odpovědět pouze na 1 soutěžní otázku. Více info zde: http://vampire-diaries.4fan.cz/2012/11/22/soutez/

11 Verča Verča | Web | 25. listopadu 2012 v 13:07 | Reagovat

Ty jsi opravdu talentovaná. Nevím, jak popsat, co se mi na tvých povídkách líbí, protože bych tu byla do večera. Sice jsem se ztrácela ve jménech, ale naštěstí mi to díky komentářům došlo.
Upřímně nechápu, jak jsem mohla být v minulém kole první. Píšeš dokonale a rozhodně si zasloužíš výhru :) Wow, pořád to mám před očima! :)

12 Lexi Lexi | 25. listopadu 2012 v 20:20 | Reagovat

Ahoj :-) Možno je to odveci, ale rada by som si spriatelila blog :)) http://the-fantasy-stories.blog.cz/ ;-) A tiež sa chcem opýtať, dá sa ešte do tej súťaže zapojiť?? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama