Zoufalá naděje

16. října 2012 v 11:57 | Michelle |  Short tales
Téma: The Vampire Diaries
Pár: Damon/Elena
Zařazení do děje: První epizoda čtvrté série.
Komentář autora: Nová epizoda mi znova vlila krev do žil. A musím říct, že jsem se do této povídky snažila dát všechno. Tak strašně dlouho jsem nic nenapsala a najednou jsem opět mohla přemýšlet nad synonymy, slovy, která by se da dané místo hodila víc, a strašně mě to bavilo. Ano, je to nereálné, Elena by nikdy nic z toho nepřiznala, ale bylo hezké o tom přemýšlet. Prosím, komentujte - už jen proto, abych věděla, jestli má cenu ještě někdy něco psát :-)


Šel několik kroků přede mnou, hnal se ke svému autu a vůbec se nenamáhal zkontrolovat, jestli ho následuji nebo uraženě hledím do země.
Popoběhla jsem a zkusila pro změnu slovní útok: "Ty bys ho normálně zabil!"
Kráčel dál a ani na vteřinku ke mně nestočil pohled. "Jo. On prostě nehodlá umřít."
Jak může takhle mluvit? Na krátký moment jsem stiskla zuby. "Bylo to moje rozhodnutí, aby byl zachráněn on. Proč to nejsi schopný pochopit?"
Konečně ke mně otočil hlavu. Tak nějak skrytě jsem doufala, že když se mi bude dívat do očí, zvládne pochopit, že i když některé věci nejsou přesně podle jeho gusta, měl by se naučit je překousnout. Ale ani pohled z očí do očí nepomohl.
"Poslední dobou bylo docela obtížné sledovat všechna tvoje rozhodnutí, Eleno." Ostré hrany ironie mě píchaly do uší. Za to jsem mu musela přiznat bod. Byl zraněný a mlátil kolem sebe, aby se nikdo další nedostal natolik blízko jako já a znova mu ublížil.
Nechal mě zaraženou zírat do prázdna a sám se chystal nastoupit do svého kabrioletu. Ta věta ze mě vyletěla sama od sebe, bez mé vůle.
"Pamatuju si všechno." Periferním viděním jsem zaznamenala, jak strnul, ale nějak jsem nezvládla pozorovat ta pevná záda, jak napjatě čekají na má další slova. "Jedna z výhod mé proměny je," pomalu se otočil na patě a váben mými slovy se vracel zpátky ke mně, "že si pamatuju všechno, cos mě donutil zapomenout." Uvnitř mě se něco zlomilo a uvolnilo tak prostor pro zmatené myšlenky, které se nutně potřebovaly dostat ven. "Jako třeba to, že ses se mnou setkal první. Vůbec jsi mě neznal a řekl mi, že chceš, abych dostala všechno, co od života chci."
Podmračeně pozoroval kapotu auta a vypadal… zlomeně.
"Damone, proč jsi mi to neřekl?" Chtěla jsem znát jeho odpověď. Opravdu ano. Něco mi našeptávalo, že tenhle rozhovor je důležitý.
"Změnilo by to něco?" vyslovil zatrpkle a zvedl zrak k mému obličeji. Tím bezprostředním, jasným dotazem mi vzal vítr z plachet. Ztratila jsem hlas a jen mlčky oplácela jeho prázdný pohled. "Ani jsem si to nemyslel."
Žluč mi stoupla do krku a pocit křivdy mi znova vrátil schopnost mluvit.
"Řekls mi, abych si vybrala, tak jsem to udělala. Jestliže za to budeš naštvaný, vybij si to na mně. Ne na Stefanovi nebo Mattovi nebo komkoliv jiném. Na mě!" zvýšila jsem hlas, protože mě strašně štvalo, že zůstává tak klidný. Chtěla jsem, aby to udělal, chtěla jsem, aby na mě křičel. Cokoliv, jen aby nebyl tak nesnesitelně nedotknutelný.
"Skončilas?" odpověděl mi bez sebemenšího náznaku emoce.
Musela jsem pokračovat. Musela jsem ho dostat z té děsivé apatie. Jednak proto, že jsem se děsila, kdo další mu přijde do rány, a jednak proto, že jsem to chtěla slyšet. Potřebovala jsem se ujistit ve svých domněnkách a přetnout to silné pouto, které mně neustále připomínalo, kolik pro mě znamenal.
A tak jsem pokračovala v dorážení.
"Kdybys na tom mostě byl včera ty a ne Stefan a já tě prosila, abys zachránil Matta…"
Ani mě mé souvětí plné velkých "kdyby" nenechal doříct a konečně se probral.
"Zachránil bych tebe. Bez přemýšlení, bez otázek."
"To jsem si myslela," přikývla jsem a odfrkla si. "A Matt by byl mrtvý, protože bys nebyl schopný mě nechat jít." Na jeho tváři se nepohnul ani ten nejmenší sval. "Matt by byl mrtvý!" zopakovala jsem a vložila do těch slov všechno svoje podráždění.
"Ale ty bys nebyla!" blýsklo se mu v očích. "A mohla bys dospět, mít život, který jsi chtěla, život, který si zasloužíš. A vím, že jsem to dřív nebyl schopný pochopit, ale teď už to chápu! A já opravdu chtěl, abys to všechno měla, Eleno! A strašně rád bych ti to všechno poskytl a nechal Matta umřít! Protože jsem tak sobecký." Chrlil ze sebe to jedno velké doznání, které mě mělo urážet a odrazovat. Výsledek byl ovšem přesně opačný. O všem vypovídající slzy se mi hromadily za řasami. "Ale to už jsi věděla," postoupil blíž a já mohla jen bezmocně pozorovat to, co jsem tak bezhlavě ztratila svým rozhodnutím. "První noc, kdy jsme se potkali, není všechno, na co sis vzpomněla."
Když se nade mnou skláněl, připadalo mi to jako rozloučení. Jako kdyby se všechna moje jistota někam vypařila a proradná pochybnost se vrátila, aby mě pořádně kopla do zadku. V hlavě mi hučelo, ale já dokázala vnímat jen neviditelné prsty zoufalé naděje, které svíraly mé srdce. Naděje, kterou jsem vůbec neměla cítit.
Dřív, než jsem se stihla alespoň zběžně probrat tou změtí zamotaných myšlenek, se ode mě odvrátil.
Ústa se mi sama otevřela a všechen ten zmatek zvládl zformulovat jen dvě slova. "Damone. Počkej…"
"Nemyslíš, že je tahle konverzace u konce? Nebo co čekáš, že udělám? Že řeknu, že odpouštím Stefanovi za to, že tě poslechl? Nebo že půjdu zkontrolovat, jestli je Matt v pořádku a omluvím se mu? Ne, Eleno. Neudělám nic z toho, i když by sis možná přála, abych to udělal. Tak snadno mě nezměníš."
"Už jsem tě změnila," rozpohybovala jsem strnulé nohy a popošla k němu. "Ty ses změnil."
"Pak už je ta změna asi pryč, Eleno. Protože já nejsem ten, kdo si myslíš. Nedělám věci, které ty považuješ za správné. Protože na to nejsem dost dobrý. Dělám vlastní rozhodnutí, která tě děsí, a proto se mě pořád snažíš ovlivňovat!" zase byl blízko a vpíjel se pohledem do mých zaslzených očí.
"Ano, děláš špatné věci! Nikdy jsem je ale nestavila před to, proč je děláš. Řešíš problémy po zlém, ale s dobrými úmysly." Vůbec jsem netušila, proč jsem ho začala obhajovat před ním samotným, navíc po tom, jak ubližoval Mattovi.
Ušklíbl se a tentokrát v tom nebylo nic z té hravé nezbednosti. Byla to grimasa plná utrpení a bolestivých vzpomínek.
"Miloval jsem Katherine. Tak jako můj bratr. A na rozdíl od něho jsem dělal všechno, všechno," zdůraznil to slovo, jakoby bylo životně důležité, "co si přála. Věděl jsem, že si zároveň omotává kolem prstu i Stefana, ale protože chtěla, abych to toleroval, přehlížel jsem to. Sto padesát let jsem byl tou poslušností svázaný a neustále se honil za svým ocasem, což koneckonců bylo opět to, co Katherine chtěla. A když jsem potkal tebe, rozhodl jsem se, že změním svůj přístup. Protože to byl jediný způsob, jak tě udržet na živu. Jediný způsob, jak tě neztratit. A nejenže jsem tě vlastně nikdy nezískal, ztratil jsem i tu trochu, co jsem tak pracně vybudoval."
"Neztratil jsi mě," zamumlala jsem a nechávala slzy volně stékat po mých tvářích. Byly horké a připadalo mi, že mě hladí a uklidňují.
"Neztratil," přikývl a já viděla tu neústupně zatnutou čelist, "protože nikdo nemůže ztratit to, co nemá."
Chtěla jsem ho obejmout. Chtěla jsem mu slíbit, že bude mít každou část mé osobnosti, kterou si bude přát. Chtěla jsem vypustit z hlavy všechny ty otravné myšlenky, že jsem se už rozhodla. Ale byla jsem příliš slabá a zmatená na kterýkoliv z těch odvážných činů.
Za to on byl silný za nás oba. Hráz, za kterou držel tu přehradu emocí, se zvedla a ten vodopád slov, jenž se z něho hrnul, nemohl nikdo zastavit.
"Víš, byl jsem odhodlaný zemřít. Protože bez tebe by můj život neměl ani ten sebemenší smysl. Tvoje smrt tu mou ale odvrátila. Vlastně jsi mě zachránila a vzala mi tu jedinečnou šanci konečně vypadnout z tohohle pitomýho kolotoče."
Vzlykla jsem. A ještě jednou. A nekonečný potok slz smáčel mou napjatou pokožku.
"Jak mám zatraceně dodržet svoje slova, když říkáš tohle?" zakryla jsem si obličej rukama. "Budeš mě vydírat tím, že se zabiješ? Nemyslíš, že už to mám i tak dost těžký? Rozhodla jsem se. A najednou se odnikud vynoří vzpomínky, které podkopávají základy mé pevně vystavěné argumentace. Nechápeš, jak moc zmatená jsem? Nerozumím sama sobě!" nechala jsem pravdu zvítězit nad svou umíněnou a tvrdohlavou sebeúctou. "Všechno je teď silnější, že? I tohle," pohnula jsem rukou k němu a zase zpátky ke mně.
I když jsem se na něho nedívala, cítila jsem, že postoupil blíž. Za týl si mě přitáhl k sobě a volnou rukou odsunul dlaně z mého obličeje stranou. "I tohle?" řekl tiše a navzdory veškerému rozhořčení, které viselo ve vzduchu, mě svými rty spíše pohladil, než doopravdy políbil.
Hned vzápětí se stáhl zpátky.
Zaposlouchala jsem se do zneklidněného tlukotu jeho srdce a odpověděla tou protivně samozřejmou frází. "Víš, že miluju Stefana."
"A vždycky budeš," přikývl a začal se zase uzavírat do své neprůstupné slupky.
"Ale miluju i tebe a nikdy nebudu moct úplně přestat," vypadlo ze mě k mému vlastnímu překvapení. Cítíš, že nikdy neopustíš Stefana, a stejně říkáš tohle? Proč, Eleno?
Chvíli mlčel, a pak tiše poznamenal: "To stejně nic nemění."
"Nezmění to fakt, že jsem prošla proměnou, ani to, že teď všechno bude muset být jinak, ale může to znamenat, že je moje předchozí volba neplatná."
"Opravdu?" vlepil mi jeho sarkasmus pomyslnou, ale pořádně bolestivou facku. "Takže řekneš Stefanovi, že sis ho vybrala narychlo a teď, když máš celou věčnost, ses rozhodla nás ještě i nadále trápit? Pohrávat si s námi?" Vrtěl hlavou, a ačkoliv tón jeho hlasu a výrazy v obličeji vypovídaly o tom, jak moc mnou opovrhuje, v jeho modrých duhovkách se slabounce třepotaly pocity, které prozrazovaly, co si doopravdy myslí. Ano, byl vzteklý, ale proto, že se znova oddal naději, že má šanci.
Slyšel jsem, jak se naším směrem pomalu blíží dvojí kroky. Pravděpodobně byly ještě dost daleko, ale bylo mi jasné, že Stefan už slyší každé naše slovo.
"Pojď sem, Damone," přikázala jsem mu, když se ode mě otočil a sedl si na kapotu.
"Ne, Eleno. Já nejsem další z tvých věrných sluhů. Já nejsem ten, komu můžeš říkat: Teď mě přestaň mít rád, chci být se Stefanem. Teď už zase můžeš doufat, myslím, že se budu rozhodovat ještě jednou. Teď…"
Nečekala jsem, až se vymluví a konečně mě poslechne a vydala jsem se k němu sama. Dlaně jsem mu ze stran položila na obličej a vysloužila si tak jeho plnou pozornost.
"Nechci z vás dvou dělat hračky, Damone. A nevím, jak řeknu Stefanovi, že si najednou nejsem jistá, že jsem si zvolila správně. Jednou věcí jsem si ale jistá a mrzí mě, že jsem si ji dřív neuvědomila. Já jsem tady ten sobec. Já jsem ten, kdo není schopný říct pravdu, protože se bojím, že o jednoho z vás přijdu."
Věděla jsem, že to Stefan všechno slyší, a srabsky si tím ulehčovala pozdější nutnost mu něco vysvětlovat. Slzy mi už zase smáčely řasy a nebyla jsem si jistá, jestli je to jen jejich odraz nebo je má Damon v očích taky.
"Kam chceš hodit, Matte?" řekl nakonec a rychle zamrkal, aby zahnal usvědčující důkaz do neznáma.
Slabě jsem se pousmála a pomalu stáhla ruce z jeho tváří.
"Děkuju," naznačila jsem rty a zase posmutněla. Bylo na čase čelit druhému Salvatorovi.
Čekalo mě nové rozhodování, o nic jednodušší. Ale alespoň jsem se mohla rozhodovat s čistým štítem, protože jsem si konečně přiznala city, které jsem tak pracně ukrývala sama před sebou.

*Komentujte, prosím!*
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lili Lili | 16. října 2012 v 13:37 | Reagovat

No konečně! Alespoň tvoje Elena je schopná tohle všechno přiznat, včetně svého sobectví. Vždycky, když napíšeš povídku k nějakému dílu, tak se mi uleví, že je to alespoň někde napsané (když už ne natočené) správně:) Stačí ti tohle jako důvod pokračovat ve psaní? :)

2 Kate Kate | 16. října 2012 v 15:43 | Reagovat

Úžasné !!! Je vidět, že tě Elenino chování hodně naštvalo, takže výsledkem je skvělá povídka :)

3 Wolfik343 Wolfik343 | E-mail | 16. října 2012 v 15:53 | Reagovat

uužasné kéž by se tohle mohlo stát i v Tvd tak hrozně mĚ t naštvalo... jak si proboha mohla vybrat stefana po tom všem co Damon udělal... nechápu to ale díky tobě se s tím můžu alespoňn trochu smířit a vymyslet si vlastní verzy díky ;) Jinak to bylo užasný ;))

4 laugholoveohopeodream laugholoveohopeodream | 16. října 2012 v 16:01 | Reagovat

už mi tie tvoje poviedky dosť chýbali takže budem veľmi rada ak začneš znova pridávať vlastnú tvorbu :) určite to budem čítať :) .. a k tejto poviedke: ako vždy skvelá :)

5 šunkič šunkič | Web | 16. října 2012 v 16:55 | Reagovat

Náhodou, zas až tak nereálný to nebylo. Respektive ona je prakticky každá povídka o Deleně nereálná, takže když posuneš žebříček, tak tahle je ještě reálná dost ;):D
Jinak se mi to hooodně líbilo. Prostě tvůj styl, do posledního puntíčku. Jen tak dál :)

6 Meruňka Meruňka | Web | 16. října 2012 v 17:24 | Reagovat

Kéž by! KÉŽ BY!! konečně dostala rozum a přiznala si to.. nádhera, jako vždy, měli by si z tebe vzít příklad. Já je před sebou prostě vidím..

7 Marry Marry | 16. října 2012 v 17:28 | Reagovat

Mě chyběly tvý povídky :D

8 wennu wennu | 16. října 2012 v 17:29 | Reagovat

Souhlasím,moc mi tvoje psaní chybělo, píšeš dokonale :-D A jsem moc ráda, že nejsem jediná koho seriálová Elena štve, naproti tomu tvoje Elena mě potěšila stejně jako ty.Díky

9 Mariam Mariam | Web | 16. října 2012 v 17:36 | Reagovat

Veľmi sa mi páči páči tvoj štýl a ani "dej" nebol zlý. Nejak síce nezdieľam tie pocity všetkých o Delene a tak, TVD pozerám nejak zo zvyku, alebo ako to mám napísať :D No, zrejme mi to nebráni písať vlastné FF, ale v poslednej dobe mám aj tak radšej "original" nápady človeka, nie FF. Alebo FF, kde je Damon ten zlý, alebo sa tam nevyskytuje :D Napísala som to trošku divne, ale verím, že sa chápe, čo tým myslím :D

10 ivča ivča | E-mail | 16. října 2012 v 19:20 | Reagovat

Normálne slintám od radosti, že som si po dlhotrvajúcom absťáku mohla prečítať niečo nové od teba... nádhera a dokonalosť ako vždy :-))

11 Ellie Ellie | 16. října 2012 v 21:27 | Reagovat

Moc se mi to líbilo, no a vzhledem k tomu jaká je seriálová Elena to asi nereálné je ale to je jedno, čte se to prostě skvěle. Scénáristi TVD by se tvýma povídkama mohli inspirovat :)

12 Dix Dix | 16. října 2012 v 22:36 | Reagovat

Nechceš psát místo Plec?
Jako promiň,ale máš mnohem lepší nápady.
To ženská mi neuvěřitelně pije krev. :D

Jinak nádhera!

13 Terka Terka | 18. října 2012 v 16:59 | Reagovat

Prosím napiš pokračování, tahle kapitolka je úžasná a já chci moc vědět jak to dopadne se Stephanem :)

14 Domi Domi | 18. října 2012 v 22:35 | Reagovat

Určite by si mala pokračovať v písaní, stále ti to ide moooc dobre :-)
ako už bolo spomenuté, takto by sa Elena asi ťažko zachovala, ale páči sa mi to.. seriálová Elena by sa mala trošku uvoľniť a potom by to s tým jej priznaním išlo lepšie ;-)

15 hplovehp hplovehp | Web | 21. října 2012 v 13:54 | Reagovat

Hip hip hurá, Elena upřímná sama k sobě! ;)Volejte sláva a tři dny se radujte! :D Úžasná povídka, určitě každého fanouška potěší. ;)

16 livien livien | 21. října 2012 v 23:01 | Reagovat

prosím pokračuj :D

17 Andul Andul | 23. října 2012 v 21:02 | Reagovat

To je krásné, musíš napsat další díly. Přesně tak jak jsi to napsala jsem doufala, že to bude i doopravdy. A tvoje Elena konečně došla na to, že se svět netočí jen kolem ní. Moc pěkná povídka. :)

18 Delena Delena | 29. října 2012 v 19:57 | Reagovat

Náááádhera :))

19 pajupajuli33 pajupajuli33 | 20. dubna 2013 v 18:50 | Reagovat

Zajímavé :)

20 Laura Laura | E-mail | 30. června 2013 v 12:31 | Reagovat

skvělá povídka,piš i nadále byla by škoda takový talent zahodit :)

21 Klárka ;)♥ Klárka ;)♥ | 11. července 2013 v 0:09 | Reagovat

Dokonalé ^_^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama