Zase on

14. října 2012 v 17:01 | Michelle |  Soutěže
Autor: Hanka
Blog: emoceemo.blog.cz
Název: Zase on


Ženský výkřik prořízl ticho. Zabodával se hluboko do mých uší a můj tep se zdvojnásobil.
"Nic se neděje," uklidňovala jsem se a zrychlila svůj krok. Klapání mých parádních lodiček zesílilo. V tu chvíli jsem se za svou touhu vypadat vždy perfektně proklínala.
"Bože, pomoz mi," drtila jsem zuby o sebe a zarývala si nehty do dlaně. Na protějším chodníku se ze stínu vyloupla temná postava a mně úplně vyschlo v krku.
Nevěděla jsem, v jaké chvíli mě napadlo utíkat jak o život, pouze jsem mohla tiše děkovat bohu, že mě moje nejlepší kamarádka naučila v těch botách i tancovat. Však moje vítězná chvilka netrvala moc dlouho. Protože v tom okamžiku, co jsem si myslela, že nebezpečí bylo zažehnáno, mě někdo chytil za ramena. Další výkřik mě na pár sekund ohlušil, pouze se mi nezdál ten hlas. Neboť ten patřil mně.
"Eleno, nešil." uslyšela jsem známý hlas. Ale něco na něm nesedělo, možná ten bojácný podtón.
"Damone, co ty tu děláš?" zahřměla jsem a otočila se k němu čelem. Najednou mě polilo horko. Ten hlas a ty oči, které mají vždy tak krásnou barvu, byli zarudlé. A zuby zbarvené do ruda, od té krve co nejspíš vysál té dívce.
"Pouze si dávám svačinku." ušklíbl se.
"A teď, jsem má milá dostal chuť na tebe." chytil mě za bok a rukou mi odtáhl vlasy, pak si mě pomalu přitáhl a položil mi své rty na krk. Nedokázala jsem se mu bránit. I když jsem se tak šíleně moc bála. Nakonec mě pouze vtiskl polibek a s překvapujícím úsměvem se odtáhl.
"Eleno, přece si nemyslíš, že bych mohl zabít tu dívku, nebo jí jenom kousl. To už si vážně myslíš, že jsem ztracený?" zhroutil se na zem a vydal ze sebe pár vzlyků. Byla jsem zmatená.
Sesunula jsem se na zem, vedle něj a objala ho. Přijal mě objetí a rozvzlykal se naplno.
"Damone, tady nemůžeme zůstat. Půjdeš k nám." pouze přikývl a já jsem mu pomohla se zvednout. Po pár minutách jsme došli k nám.
"Sedni si." Přikývla jsem na křeslo v obýváku. Sklopil hlavu, ale posadil se. Chvíli jsem čekala, jestli začne sám, však s ním to ani nehlo. Něco mi na tom nesedělo.
"Co se tam stalo?" začala jsem z nadějí, že se rozmluví. Ale on pořád nic, dál měl skloněnou hlavu.
"Damone, mě můžeš říct vše, co se tam stalo a co se s tebou děje?" začala jsem a chytila ho za obličej.
"To se nemělo stát, to se nemělo stát." stále opakoval. Nakonec se mi podíval do očí a řekl.
" Vše se zkazilo, on se zkazil." Upřel na mě svůj pohled.
"Kdo?" snažila jsem se mu porozumět.
"Ty nevíš? Přece náš svatoušek." nahodil posměšný výraz.
"Stefan?" došlo mi až pohodně dlouhé chvíli.
"Ano, Stefánek. Náš hodný, milí, rodiče vraždící, Stefan. Koho si myslela?" vstal a obešel dvakrát pokoj.
"Myslela jsi snad, že já jsem té dívce ublížil, že já bych dokázal ublížit tobě?" začal řvát.
Najednou ke mně přistoupil a objal mě.
"Eleno, já bych ti nedokázal ublížit, něco takového bych nikdy nedovolil. Zabil bych každého, kdo by ti zlomil jenom vlásek, na té tvé popletené hlavě." tiše se mi zasmál do vlasů. Pomalu sklonil svůj obličej a lehce mě políbil. Vzala jsem jeho obličej do dlaní a vášnivě ho políbila. Sesunul se na pohovku a svým tělem mě zavalil.
"Miluji tě." zavzdychal a znovu zaútočil na mé rty. Rukama jsem mu vklouzla pod tričko.
"No vy to tu hezky rozjíždíte a ani jste mě nepozvali." ve dveřích se objevil Stefan.
"Aha, tady nikdo neslaví narozeniny, tak já přijdu jindy." prohlásil ironicky a vešel dál.
Damon se napřímil a dal mi tím možnost se posadit.
" Co tu chceš?" zavrčel Damon. Stefan pouze zvedl ruce v obranném gestu.
"Ale klídek bratříčku." bránil se.
" Pouze jsem přišel navštívit Elenu. Vždyť víš, naposledy jsem jedl před hodinou." zasmál se.
" Jí, se ani nedotkneš." postavil se přede mně.
"Myslíš? Já si totiž myslím, že tě přeperu." vytáhl z kabátu dřevěný kolík a snažil se ho zabodnout do svého bratra. Ten mu však kolík vytrhl z ruky a rychlým obratem ho zabodl přímo do Stefanovy hrudi. Potom se událo všechno velice rychle. Neboť na pár minut zmizel Damon i s tělem Stefana. Když se vrátil, hodil vedle mě kufr.
"Sbal se, tady nemůžeme zůstat." pouze jsem přikývla.
Abych se přiznala, jsou to už čtyři dny, co jsem s ním v Římě. A na všechno se pokouším zapomenout. Samozřejmě, že to jde skvěle, když jsem s člověkem (upírem), kterého miluji.

Konec
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mariam Mariam | Web | 14. října 2012 v 17:17 | Reagovat

Najprv som bola dosť zmätená, no potom som to pochopila. Priznávam, mne osobne sa to nepáči, ale je to veľmi subjektívna vec :) A podľa toho, čo viem ja, sa priama reč píše trochu inak, ale fakt nie som odborník :)

2 šunkič šunkič | Web | 14. října 2012 v 17:58 | Reagovat

... Ok, přiznávám se, jsem srab, hlasovala jsem, ale komentovat tentokrát nebudu, nemám na to.

3 Verča Verča | Web | 14. října 2012 v 19:01 | Reagovat

Asi je to dědičný, protože já se taky neodvažuju komentovat. Hlasovala jsem, ale... nevím co bych měla napsat, kritika mi nikdy moc nešla...
Promiň... :(

4 Lili Lili | 15. října 2012 v 17:26 | Reagovat

No tak tos teda vzala hopem. Jiní by to rozvedli možná i na pár kapitol:) Kromě toho mi tam moc nesedí emoce. V jedné vteřině ji hravě políbí na krk, ve druhé histericky pláče(což mi mimochodem k postavě nesedí), ve třetí se spolu válí na gauči....a ten konec byl taky hodně rychle ukončený a narozdíl od zbytku zase úplně bez emocí. Na úplného začátečníka dobrý, ale chtělo by tovíc si všechno promyslet.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama