Zachraň se, kdo už nemůžeš

6. října 2012 v 10:23 | Michelle |  Soutěže
Autor: šunkič
Blog: sunkic-povidky.blogspot.cz
Název: Zachraň se, kdo už nemůžeš


Komentář autora: Předem se omlouvám. Není to líbivá povídka, spíš "šílená" depka. Prolínají se v ní dvě dějové línie, skutečnost a "myšlenky" hlavní postavy. Doufám, že je to složitější vysvětlit než pochopit :D. Možná by se to dalo přirovnat k filmu Sucker Punch. Ale vážně jenom možná a jen tou rozpolceností :D. Doporučuji si k tomu pustit písničku So cold od Ben Cocks, při ní jsem to psala. Na konci je dovětek, který snad objasní zbytek nejasností, do tý doby to musíte brát trošku s nadhledem a nezaobírat se detaily. Tak, směle do toho!

Ženský výkřik prořízl ticho. Zabodával se hluboko do mých uší a můj tep se zdvojnásobil.
"Nic se neděje," uklidňovala jsem se a zrychlila krok. Klapání mých parádních lodiček zesílilo. V tu chvíli jsem se za svou touhu vypadat vždy perfektně proklínala.
"Bože, pomoz mi," drtila jsem zuby o sebe a zarývala si nehty do dlaně. Na protějším chodníku se ze stínu vyloupla temná postava a mně úplně vyschlo v krku.
Paráda, neparáda, střevíčky zůstaly opuštěně ležet na špinavé zemi daleko za mnou. Přitiskla jsem si kabelku na prsa a dala se na střemhlavý úprk. Tušila jsem, že ten výkřik patřil někomu, koho moc dobře znám, ale můj život mi byl dražší. Kdo ví, možná bych jí už stejně nepomohla. Kličkovala jsem uličkami a neodvažovala se otáčet. Chrlila jsem páru. Holomráz mě štípal do tváří. Chodidla mě pálila a nepochybně už byla sedřená do krve, ale hlavně že jsem byla stále naživu. V jednom vchodu se rozsvítilo. To mohla být má spása i konec. Nezpomalovala jsem. Z domu vyšel vysoký muž s mobilním telefonem u ucha. Rozhlédl se kolem sebe, až jeho zrak spočinul na mně a tam se zastavil.
"Do prdele," neodpustila jsem si a otočila tělo do protisměru. Téměř okamžitě jsem uslyšela rychlé kroky nového pronásledovatele. Plakala bych, kdyby mi vítr neosušoval oči. Naposledy dopadla těžká podrážka na asfalt. Pak se pokožka na mém temeni napnula k prasknutí. Zaječela jsem. Nohy mi ochrnuly a já padala. Někdo mě za vlasy vláčel po zemi. S obtížemi jsem se postavila a s hlavou skloněnou klopýtala za neznámým mužem. Zastavil se a vrazil mi pořádný pravý hák. Popadl mě za paži a vlekl dál. Volnou rukou jsem si mnula čelist. V hlavě mi tepalo a před očima se zatmívalo…

"Rose! Rose!!"
"Miku, dělej něco!"
"Rose, slyšíš mě? Rose!"
"Musíme jí dostat do nemocnice."
"Rose…"

Probudila jsem se až v cizí ložnici. Chtěla jsem se posadit, ale zápěstí jsem měla připoutaná k posteli.
"Co to sakra…"
S námahou jsem spolkla paniku. Několikrát jsem se pokusila z pout vyklouznout, ale marně. Rozhlédla jsem se po pokoji. Nebylo na něm nic zvláštní, snad jen… snad jen to, že vypadal naprosto přesně jako ložnice mého bývalého přítele. Noční stolek z nepochopitelných důvodů až u dveří, na něm naše společná fotka, velká skříň s oblečením hned vedle postele, postavená tak, aby zakrývala výhled z okna. Bílé ušmudlané stěny, které potřebovaly nový nátěr…
Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil vysoký muž s pleší. Vždycky jsem obdivovala jeho vypracované tělo. Postupem času mi však začalo nahánět hrůzu. Poprvé mě praštil při sexu. Brala jsem to jako výjimku, která se už nebude opakovat. Prostě se jen nechal unést. Jenže se to stalo pravidlem, a tak jsem ho jednoho dne opustila, sbalila si svých pár švestek a odstěhovala se k příbuzným. Dva roky nás od sebe dělily troje státní hranice. Škoda, že to tak nemohlo zůstat…
"Ahoj, Rose," pozdravil mě s úsměvem, který by mu každý uvěřil.
"Kdo byla ta křičící žena?"
"O čem to mluvíš?" Zamračil se a přistoupil blíž.
"Tam na ulici jsem slyšela někoho křičet."
"Vážně? O tom já nic nevím," nasadil opět ten svůj úšklebek a posadil se vedle mě na postel. Na těch svalnatých pažích by se skvěle vyjímalo tetování, ale nebylo tam. "Chyběla jsi mi, Rose," pohladil mě od spánku po bradu a zastrčil vlasy za ucho.
"Ty mně ne," zavrčela jsem a pokusila se od něj odsunout.
"Mrzí mě, že jsem byl tam venku tak hrubý…"
"Tos byl ty? Moment, který z těch dvou?"
"Dvou? Asi jsem tě praštil moc tvrdě."

"Podívej, probírá se!"
"Rose, slyšíš mě? Všechno bude v pořádku, vydrž."

Vůbec nic jsem nechápala. Vždyť jsem přeci tam venku slyšela Abbey a pak jsem viděla toho muže a pak ten chlap z toho domu… Co se to sakra děje?
Z myšlenek mě vytrhl George, který se ke mně skláněl.
"Neopovažuj se - " má výhružka byla přerušena jeho horkými rty. Jeho ruce objaly můj nahý - nahý?! Kdy mě svléknul? Ještě před chvílí jsem byla plně oblečená! Začala jsem se vzpouzet. Volnýma nohama jsem kopala vší silou do všech směrů. Docílila jsem však jen toho, že přemístil i další části svého těla nad moji maličkost. Celou mě zavalil a já už se nemohla ani pohnout.
"Ale no tak, snad si teď nebudeš hrát na hrdinku," vytáhl ze zadní kapsy kalhot zavírací nůž a rozevřel ho. Vytřeštila jsem na něj oči a tence knikla. Ne, nikdy jsem nebyla hrdinka. Byla jsem sobecká a starala se jen sama o sebe. Byla jsme alespoň dost slušná na to, abych to přiznala. Čepel se nebezpečně přiblížila k mé pravé ruce. S hrůzou jsem sledovala, jak se hrot zabodl do mé pokožky a klouzal dolů; nechával po sobě krvavou stopu.
"Už budeš hodná?"

"Do hajzlu, proč nejedeme!"
"Kam asi! Všude je to ucpaný."
"Říkala jsem ti, ať zavoláš záchranku."
"Dobře, udělal jsem blbost, stačí?! Tak jeď, ty kreténe, jeď, jeď!"

Křičela jsem. Po tvářích mi ztékaly slzy. Bylo mi tak úzko, tak hanba. George mi funěl do tváře a zatlačoval mě hlouběji do matrace. Jeho dech páchnul po alkoholu a marihuaně. Všude kolem mě sálalo teplo jeho těla. Byl tak surový. To, co se mnou prováděl, se jen stěží dalo nazvat milováním. Bezcitně do mě zasouval své přirození znovu a znovu. Že o to nestojím, mu bylo úplně jedno. Můj křik a sténání si zřejmě vykládal jako projev rozkoše.
"Prosím, už dost."
"Sklapni," sešpulil mi pusu a zatřásl s celou hlavou. Pak mi vrazil facku.
Vyjekla jsem. Určitě by to tak nebolelo, kdyby můj klín byl stejně vlhký jako tváře.
Někdo rozrazil dveře.
"Slez z ní, ty prase, a dělej!" zvolal mužský hlas. Přes Georgovu paži jsem zahlédla jeho siluetu. Nebyl tak statný, za to svíral v rukou revolver.
"Slyšíš?! Dej z ní ty pracky pryč, nebo ti ho ustřelím."
Konečně se vzpamatoval z počátečního šoku a začal se stahovat. Vydechla jsem úlevou.
"Sundej jí ty pouta."
Poslechl. Sehnul se ke svým kalhotám a z kapsy vytáhl klíč. Neochotně pouta rozevřel. Já se ale bála zvednout. Styděla jsem se. Nechtěla jsem, aby mě takhle někdo viděl.
"Lehni si místo ní," poroučel dál.
George se na mě zhnuseně podíval. Rty se mu chvěly, jakoby si chtěl odplivnout.
"Rose, pojď sem ke mně, už je po všem, jsi v bezpečí."
Otřela jsem si oči a zadívala se na svého zachránce. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že ho dobře znám.
"Miku?"

"Miku, dávej pozor!"
"Sakra."
"Támhle je místo. Zaparkuj tam. Rose? Vnímáš? Ještě vydrž, vydrž chvilku. Pomůžeme ti."

Odnášel mě zabalenou ve špinavém prostěradle. Tiskla jsem se k němu a brečela. Všechno mě bolelo a nejvíc duše. Položil mě do křesla a dřepl si přede mě. Byli jsme u něj doma v obývacím pokoji.
"Jsi - můžu pro tebe něco udělat?" ptal se starostlivě.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Nechceš trochu čaje?"
Na to jsem kývla.
"Hned budu zpátky," usmál se měkce a odešel.
Skrčila jsem nohy a hlavu si položila na kolena. Po tváři mi putovala snad už poslední slza. Naposledy jsem zavzdychala a utřela si obličej do "bílé" látky.
"Tady to je," podsunul mi Mike hrníček a posadil se přede mě na zem jako chlapeček čekající na pohádku.
"Dí - díky."

"Potřebujeme doktora!"
"Já jsem doktor. Co se jí stalo?"
"Nevíme přesně. Našli jsme ji v jejím bytě ležet ve vaně. Byl tam hrozný nepořádek."
"Vzala si nějaké prášky?"
"Nejspíš jo. Válelo se tam několik prázdných platýček. Bude v pořádku?"
"Drží se jen tak tak při vědomí. Uvidíme, co se dá dělat. Vy dva jste její příbuzní?"
"Ne, jsme její přátelé. Jmenuji se Mike Overmac a tohle je moje žena Clare."
"Miku?"
Vzbudila jsem se v tmavém pokoji. Otevřeným oknem do místnosti vlál studený vítr. Cítila jsem se hrozně slabá, přesto jsem našla dost sil se posadit. Mike, který spal na židli poblíž postele, sebou trhl.
"Co je? Jsi v pořádku?"
"V pohodě, jen…" nevěděla jsem, jak se vyslovit.
"Co pro tebe můžu udělat?" Předklonil se a propletl si prsty.
"No… myslíš, že bys… že by sis mohl lehnout vedle mě? Připadala bych si bezpečněji."
Zřejmě ho má žádost překvapila. I v té tmě jsem postřehla, jak mu vyletělo obočí a několikrát zamrkal.
"Jasně, určitě," blekotal rozespale a pomalu se zvedal.
Převalila jsem se na bok zády k oknu, čelem ke dveřím, čelem k němu. Opatrně ulehl, podložil si hlavu rukou a také mě pozoroval. Bože, byl tak krásný. Už delší dobu mi ležel v žaludku, i když jsem si to nechtěla přiznat. Byl tu vždycky pro mě. Vždycky. Tak jako moje druhá nejlepší kamarádka Clare, ale on byl pro mě víc. Byl to můj zachránce. Můj život. Má láska. Opatrně jsem k němu napřáhla ruku a pohladila ho po jemných, světle hnědých kadeřích. Něco jako posttraumatický šok mi bylo naprosto cizí. Rozmile se usmál a sevřel mou dlaň do svojí. Srdce mi putovalo skrz dýchací trubice do krku. Motýlci v mém břiše se probudili a vydali na průzkum tak jako moje rty, které vzlétly a přistály na jeho. Jemně se kolem něj ovinuly a už se ho nechtěly pouštět. Celá jsem se k němu přitulila a láskyplně ho líbala. Byl to úžasný pocit, až jsem se musela blaženě usmívat. Mike byl mou náklonností zaskočený. Jen zlehka se zapojoval a najednou se odtáhl.
"Rose, co to - co to děláš?" šeptal poplašeně a vytáhl se na nohy.
"Já - já jsem ti jen chtěla poděkovat a..."
Někdo zazvonil. Mike na mě ještě chvíli nechápavě shlížel a poté šel odevřít. Vyškrábala jsem se z postele a stoupla si těsně ke dveřím, pootevřenou škvírou pozorovala, co se děje ve vedlejší místnosti.

"Myslíš, že bude v pořádku?"
"Určitě. Určitě jí pomůžou."
"Trvá to už strašně dlouho."
"Neměj obavy. Oni to zvládnou."

"Miku, já - já ti musím něco říct," vzlykala Clare. "Promiň, ale prostě jsem nemohla vydržet do rána."
"To nevadí, Clare, co se stalo? Co mi musíš říct?"
"Já - před chvílí jsme si s holkama dělaly jen tak z legrace těhotenský testy a... ten můj byl pozitivní!" Těžko říct, jestli to byly slzy smutku nebo radosti. Nejblíže to mělo k hysterii, dost možná byla opilá.
"Cože? Ty jsi - ty jsi těhotná?"
"Ano, dělala jsem si ho dvakrát."
"No to je úžasný!" Rozzářil se Mike a vzal ji za ramena.
"Ty z toho máš radost?"
"Samozřejmě! Bude ze mě táta," postavil ji na nohy a políbil. Něco ve mně se zlomilo. "Clare, to je ta nejlepší zpráva na celém světě…"
Dál už jsem neposlouchala. Na tváři se mi usadil podivný škleb šílence. Chtěla jsem si jít zpátky lehnout, když mě zaujalo to otevřené okno. Středně dlouhá záclona se třepetala v průvanu, který mi příjemně chladil líce. Jako v tranzu jsem se k němu přibližovala s postupně ochabujícím nepřirozeným úsměvem. Zapřela jsem se o rám a předklonila se. Byla jsem asi tak v sedmém, osmém patře. Pode mnou se rýsovala ulice. Přehodila jsem nohy přes parapet a pohodlně se usadila. Byla to krásná noc plná hvězd. A já chtěla, aby trvala věčně. A tak jsem skočila.

"Támhle jde doktor!"
"Tak co? Jak je na tom?"
"Je mi moc líto, že vám to musím říct, ale bohužel to nezvládla. Dělali jsme, co jsme mohli, ale její organizmus byl příliš slabý. Opravdu mě to moc mrzí. Doufám, že alespoň přijmete moji upřímnou soustrast."
"To ne!"
"Díky, doktore…"
"Rose. Rose!"
"Sbohem, Rose. Snad jsi teď na lepším místě."

Dovětek: Takže, asi jste pochopili, že skutečný děj je ten, ve kterém promlouvají Mike a Clare… a ještě ten doktor. To ostatní je jakýsi Rosino blouznění, částečně vzpomínání. Představuje si to zkresleně. Ve skutečnosti měla problémy s přítelem, rozešli se, Mike jí pomáhal se z toho dostat, ona se do něj zamilovala a než se odhodlala mu to říct, byl zasnoubený s Clare. Takže žádný znásilnění, Mike s bouchačkou, to je jenom výplod její fantazie způsobený prášky a možná i jejím šílenstvím, že není psychicky v pořádku, nevylučuji. No, a protože byla nešťastná, tak se zabila. A proč její představivost udělala ze skutečnosti takový horor? Podle mě proto, že si chtěla svoji sebevraždu nějak lépe ospravedlnit. A protože se cítila tak, jako by se jí přesně tohle stalo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Mariam Mariam | Web | 6. října 2012 v 11:11 | Reagovat

No tak to bolo... zaujímavé :D Ale až tak ma to zase nezaujalo, až príliš som sa v tom strácala, hoci som sa snažila dávať pozor. Ale štýl sa mi páčil (ako vždy :D), no myslím, že som čítala už aj lepšie.
Ok, pri tejto súťaži zisťujem, že absolútne neviem hodnotiť a sama sa nevyznám v pocitoch z prečítaného textu :D

2 Verča Verča | 6. října 2012 v 11:12 | Reagovat

Ok, totálně jsem to nepochopila :D :D Bylo to děsivý, takovým šíleným způsobem. Tvůj dovětek na konci mi to snad trochu vysvětlil, ale... nejsem si jistá :D Asi si to přečtu znovu, ale tentokrát si k tomu radši vezmu čokoládu na uklidnění...
Skvělé :)

3 šunkič šunkič | Web | 6. října 2012 v 11:18 | Reagovat

Ha, jen do mě, na to jsem se těšila už od dopsání, jak se to nikomu krom mě a kámoše nebude líbit! :D:D (to není ironie)
Věřím, že je lehký se v tom ztratit, ale stojím si za tím, že je to přehledný a je tam všechno potřebný, nic víc, nic míň ;)

4 Ellie Ellie | 6. října 2012 v 11:31 | Reagovat

Já se v tom teda neztrácela, ale nebýt toho dovětku tak je pravda že bych některé věci třeba pochopila špatně tak díky žes to tam nakonci objasnila. Jinak příběh byl dost šílený (v dobrém slova smyslu) bylo to dost děsivé a taky hodně na přemýšlení. Ale líbilo se mi to, já totiž moc nemusím věci typu "šťastně až na věky".. a takovýhle drama mám moc ráda takže ti to musím pochválit moc se ti to povedlo :)

5 J J | 6. října 2012 v 19:52 | Reagovat

Takovéhle dovětky jsou od toho, aby čtenáři vyrazily dech a otevřely oči a to se ti, alespoň za mě, povedlo. Hezké.

6 hplovehp hplovehp | Web | 6. října 2012 v 22:07 | Reagovat

Tak... To je nejspíš tou dobou ,kdy to čtu, ale absolutně se neorientuju. :D Nicméně je to dobrý nápad a je to správně uchylácký. :D ;)

7 šunkič šunkič | Web | 6. října 2012 v 22:48 | Reagovat

Baví mě pozorovat, kdo pochopil a kdo ne :P
Tím chci poděkovat za komentáře.

8 Alalka Alalka | E-mail | 7. října 2012 v 22:05 | Reagovat

Noo, tak já to pochopila tak půl na půl. Trefila jsem se, že realita byl ten převoz do nemocnice. Myslela jsem ale, že ten druhý děj se stal předtím a ona na to jenom vzpomíná... Když jsi to na konci vysvětlila, tak souhlasím s tím, že v povídce nic nechybí.
Jinak tohle je asi první věc, co od tebe čtu a líbí se mi čtivý způsob vyjadřování a dobře volený slova :)
(Ale pozor - slyz Stékaly a ne ztékaly)

9 šunkič šunkič | Web | 8. října 2012 v 15:25 | Reagovat

[8]: s, z, vz, můj věčný boj :D A ještě velký písmena... a deklarace vs. dekladace :D Díky, opravím.
Škoda, že (u všech povídek) nikdy nekomentují ti, co dávají 0-1 bod (nebo to tak alespoň vypadá). Od těch by byly komentáře nejpřínosnější pro autory (chvála povzbudí ve psaní, ale kritika ho může zdokonalit), jenže co naděláme, lidi jsou srabíci, nebo umějí říct jenom "Mně se to nelíbí", uvést důvody už je pro ně moc složitá operace.

10 Misha Misha | 11. října 2012 v 11:01 | Reagovat

Rozhodla jsem se pro 4 body, protože: Jsem to vůbec nepochopila.Podle mně se to dalo vysvětlit mnohem líp, i když s povídkama tohohle typu to nikdy není lehký (vlastní zkušenost...XD). Něco jako dovětek autora by ti v žádné soutěži neměli uznat, protože ty máš vše říct povídkou - ne s každým autorem si můžeš pokecat v komentářích, aby ti to dovysvětlil... Některá slova se mi tam vůbec nehodila, ale to spíš vždycky potřebuje někoho, kdoby si to přečetl po tobě a opravil to...;) Jinak nápad pěkný, stejně jako název, kvůli kterému jsem si právě tuhle povídku vybrala ke čtení.
Doufám, že můj komentář nevezmeš zle. xoxo M.

11 šunkič šunkič | Web | 11. října 2012 v 16:23 | Reagovat

No tomu říkám konečně pořádnej důvod! :D Děkuju :)
I když nesouhlasím, ta povídka se dá pochopit, důkazem jsou ti, co ji pochopili. Dokonce i bez dovětku to jde, jenom si nebudete jistí, jestli šlo o vzpomínky nebo halucinace nebo o co přesně, ale to ve více dílech nejde zjistit ;). Třeba Na pokraji temnoty, začíná to u malého chlapce, na konci knihy je dospělý muž a na poslední stránce se probudí zase jako malý chlapec, takže nikdo pořádně neví, co si o celém příběhu myslet, jestli vůbec existovala nějaká kněžka, která se do něj zamilovala a pronásledovala ho, nebo ne. Dovětek je pro to, abyste věděli, jak jsem to pochopila já. Kdybych to vysvětlila v povídce, je celý příběh asi tak o 50% nudnější a o 70% méně zajímavý. Není to špatně vysvětlený, s tím nesouhlasím, je to záměrně nevysvětlený, aby čtenář musel přemýšlet a vysvětlit si to sám, na tomhle principu se napsala už spousta věcí a spousta jich nebyla pochopena (Vlastní zkušenost jak vyšitá, některé knihy mi zůstávají záhadou do dnes :D).
Nevhodný slova ti vyvracet nebudu, ty ti klidně nevhodný přijít mohly, to jo ;)
Ale vážně mě tvůj komentář potěšil ;)
Pac a pusu, protože neuznávám zbytečné používání cizích slov :P

12 Lili Lili | 15. října 2012 v 12:14 | Reagovat

Perfektní! Marně se snažím přijít na něco, co mi na téhle povídce vadí. Hezky mi sedla do noty a je jedna z nejlepších, co jsem od tebe četla. Podle mě by tam ten dovětek ani nemusel být - trochu mi to kazilo doznění pocitů z příběhu, ale chápu proč jsi ho tam dala.:)

13 šunkič šunkič | Web | 15. října 2012 v 15:12 | Reagovat

[12]: Děkuji moc :)

14 Charliess Charliess | 10. února 2013 v 19:29 | Reagovat

Tak tenhle příběh mě rozbrečel. Je to nepopsatelně dobré, vážně. Klobouk dolů...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama