Pravda nebo štěstí (2.část)

12. října 2012 v 20:26 | Michelle |  Soutěže
Autor: Terra
Blog: -
Název: Pravda nebo štěstí


Náhle, bez jakéhokoli varování, jsem procitla, marně se snažíc nahmatat pod sebou pevnou zem a vnímat cokoli kolem sebe. Tu jsem ze vzdálených koutů, netuším, zdali tohoto světa či říše snů, zaslechla zoufalý hlas anděla, který mne volal, žadonil, abych se probrala.
Snažila jsem se vyhovět jeho prosbám a přivést své myšlení k činnosti, což se mi nakonec povedlo, sic mne to stálo neskutečné úsilí. Nakonec mi s tím pomohl nepříjemný pocit v pravé ruce, která dle mých prvních odhadů nesla váhu celého těla a začínala příšerně bolet.
Když jsem otevřela oči, spatřila jsem pouhé stíny, jež mi byly povědomé, ovšem nikoli úplně známé. Netrvalo to dlouho a v mé mysli ony obrysy dostaly jméno - zahrada Hicksova luxusního domu o rozloze téměř kilometru čtverečního. Tato skutečnost vyburcovala mé spící vědomí, které se probudilo snad i rychleji než světlo míří k naší mateřské planetě, a můj pohled se stočil k siluetě visící poblíž z vedlejšího stromu.
Nově nabyté informace a strach proudící mými žilami mi pomohly během několika setin ji rozpoznat. Oba jsme byli přivázáni jednou rukou k lanu omotanému okolo větve, zatímco ta druhá spočívala pevně přivázaná k té sousedově. Pozice, v níž jsme se nacházeli, byla velice bolestivá, a jelikož se mi do rukou dostala spousta historických spisů a současných analýz, věděla jsem, že lidé přibití ke kříži mohli zemřít na ochrnutí dýchacího svalstva. I když jsem pouze visela, mělo to na mé tělo tentýž efekt.
"Vyspala ses dobře, zlato?" zeptal se mne šarmantní hlas s anglickým přízvukem. Slýchala jsem ho posledních šest let snad každý den, kromě pár výjimek, kdy si James Westman odjel řešit únos do Afghánistánu a mně omylem zapomněl sehnat letenku.
"Ujde to," zašeptala jsem vyčerpaně. Neuspěla jsem ve snaze dívat se mu do očí, protože teď, když znal všechna má tajemství, včetně toho, že bych pro něj snad i vraždila, nebyla jsem toho schopna.
"Někdy toho vidím příliš mnoho a nevím, jak to neříct," pokračoval zamyšleně a díval se kamsi před sebe. Jeho myšlenky se nejspíše stočily k odpolednímu předávání dárku.
Ubíhaly minuty a mé smysly pomalu začaly otupovat, byť jsem se snažila neusínat a poslouchat Jamesovy vzteklé poznámky o tom, že mě sem Hicks pověsil o pár minut dříve, stejně jako ty klidné, které mne měly utěšit. Již jsem začala ztrácet vědomí, když tu se pod námi náhle ozval hlas.
"Vyberte si, jeden z vás bude žít o něco déle. Odvážu ho dolů a on bude tomu druhému kopat hrob," zavolal na nás Hicks. Slyšela jsem onu šílenou radost a vzrušení v jeho hlase, které znamenalo, že existuje opravdu jen pramalá šance pro naše přežití. Aniž by mi James dal příležitost pronést svoji řeč, v níž se hodlám obětovat, pohladil mne po zápěstí a s úšklebkem pronesl:
"Jdu kopat hrob. Sorry lásko, tys pro mě nikdy nic neznamenala."
Netušila jsem, jestli mám kopat vzteky, vřískat či ječet, ale rozhodla jsem se v tuto chvíli, kdy jsem se octla poblíž smrti, zachovat chladnou hlavu a smířený výraz ve tváři.
Hicks odstřelil provaz, jímž byl James pověšen k vedlejšímu stromu, a tak jsem na chvíli musela unést i jeho váhu, což mi ještě více komplikovalo dýchání. Naštěstí netrvalo víc jak půl minuty, než Hicks toho zrádce odvázal, on spadl na všechny čtyři a já zůstala zoufale viset ze stromu.
James se ujal lopaty ležící opodál a začal na určeném místě vykopávat mělkou jámu, velice pomalu a pečlivě, díky čemuž se nevyhnul několika kopancům a výhružkám, že mu bude ustřelena hlava.
Tu mne náhle napadl naprosto neelegantní a zoufalý způsob, jak zachránit mně a zrádci život. Ve všech dobrých románech se jeden obětuje, aby zachránil toho druhého, což jsem ovšem já, visící ze stromu a jen těžce ovládající své nohy ponoukané mozkem ke vzteklému kopání, nemohla nijak udělat. Ideu jsem postupně začala realizovat.
Uběhlo pět minut, během nichž jsem pozorovala jámu, jež se měla stát mým místem věčného odpočinku, a z mých plic se ozvalo první zoufalé zachrchlání. Každou další minutou se můj kašel stával silnější a hlasitější, což brzy přilákalo Hicksovu pozornost, která se až dosud upírala k Jamesovi s lopatou v ruce.
Požádal-li by mne někdo o to, abych jmenovala jednu Hicksovu nedokonalost, jednoznačně bych odpověděla, že neskutečně podcenil Jamesovu pohotovost.
Nevšiml si totiž osudové rány, jež mu James věnoval kovovou částí lopaty, a odplul bez jakéhokoli uvědomění načas do říše snů. Jakmile jeho bezvládné tělo padlo k zemi, vyškubl mu James zbraň z ruky a přestřelil provaz, který mne poutal ke stromu. Měla jsem velké štěstí, že umí tak přesně mířit.
Ani jsem si neuvědomila pád z několikametrové výšky, jelikož jsem přistála přímo v Jamesově náručí a octla se tak na chvíli příliš blízko jeho tváři na to, abych dokázala zachovat neutrální výraz. To mělo za důsledek sebejistý úšklebek, který proběhl po jeho tváři, než mne opatrně postavil na zem.
"Málem jsi mě zabil," obvinila jsem ho z onoho kopání hrobu.
"Snad nevěříš, že bych se tě nepokusil zachránit," odpověděl s úšklebkem na rtech. Myslel to vážně, ale v mém nitru stále přetrvával zmatek ovládaný vztekem, a tak jsem se vydala směrem k domu.
"Kam jdeš?" zavolal za mnou s obavami v hlase.
"Zavolat policajty, někdo to udělat musí!" konstatovala jsem naštvaně, neohlížejíc se jeho směrem.
Tu jsem slyšela pád čehosi do trávy a pět výstřelů. Se zděšením jsem se otočila a oddechla si, jelikož Hicks stále ležel na zemi a Westman stál na nohou. Ono tiché žuchnutí byl pád tlumiče.
"V téhle čtvrti je to rychlejší způsob, jak je zavolat."
To prolomilo veškeré ledy a oba jsme se začali smát. Ani jeden z nás si neodpustil požitkářský úsměv a dlouhotrvající pohled, který jsem přerušila já, když jsem sklopila oči, aby v nich znovu nemohl číst city. Vrátila jsem se zpět k Westmanovi a pomohla mu svázat Hicksovy nohy a ruce.
"Hezké vystoupení, s tím kašlem," konstatoval James s elegancí jemu vlastní.
"Au," zamumlala jsem, jelikož se ozvalo moje rameno škrábnuté od kulky. James mi opatrně pomohl sednout si, a totéž i učinil on. Hmátla jsem svými lehce znecitlivělými prsty do zadní kapsičky džínů, kde jsem stále měla flashku, kterou jsem se mu již dopoledne pokusila předat, a vytáhla ji ven.
"Všechno nejlepší ke čtyřicátým narozeninám, Jamesi Westmane," řekla jsem a předala mu ji.
"Co na ní je?" zeptal se mne s tázavým výrazem ve tváři.
"Program britské vlády na cvičení mikrovýrazů," odpověděla jsem přímo, "nechtěj, abych ti říkala, od koho ho mám. Musela bych ti lhát, a ty víš, jak nerada to dělám."
Tu náhle zazvonil můj mobil, ozývající se z mé kabelky ležící poblíž stromu. Natáhla jsem se pro něj a při pohledu na číslo volajícího se z mých plic ozval hluboký povzdech - volala mi Zoey. Neochotně jsem hovor přijala.
"Potřebuješ něco?"
"Jen chci vědět, jestli nebudete žádat odškodnění. Stali jste velmi dobrou návnadou na Hickse, aniž byste o tom měli jakékoliv tušení," odvětila upřímně s radostí v hlase. V hrobovém tichu, do něhož byla ponořena celá čtvrť, James zaslechl celý rozhovor a vyškubl mi mobil z ruky.
"Jsem rád, že tě nezabil. A byl bych moc rád, pokud bys konečně přestala používat mé příjmení. Co kdybych si chtěl někoho vzít?" pravil ironicky.
"Pravda nebo štěstí, nikdy obojí. Svatby jsou Vánoce pro lháře. To jsi mi řekl," přela se Zoey s pomocí Jamesových citátů, které by v původním znění jistě vyvolaly úsměv na tváři.
"Pak jsem se spletl," odvětil James klidně a čekal, jestli Zoey ještě něco odpoví.
"Ann Lawsonová. Miluješ ji?" zeptala se. V jejím hlase jsem neslyšela žádnou nenávist, ale smíření, ba i možná jistý druh porozumění.
"Samozřejmě ji miluju, Zoey," odpověděl naprosto normálně James. Myslel tím totéž, co bych mohla já říct o své nejlepší kamarádce - záleží mi na ní a svěřila bych jí svůj život. Velice jsem si vážila této odpovědi, ale přesto jsem celou svojí duší chtěla slyšet něco víc.
"Myslím tím, jestli ji opravdu miluješ. Hluboce," pokračovala v kladení otázek. V tu chvíli se po Jamesově obličeji rozlil jistý druh smíření a něhy, který jsem spatřila snad jen jedinkrát, po smrti svého bratra.
"Ano. Navždycky."
"Už jsem poslala hlídku, budou tam u vás za dvacet minut," změnila téma Zoey. Jamesův výraz se náhle proměnil v nepřístupnou masku, stejně jako jeho hlas ztratil emoce, když jí odpovídal.
"Hezký večer."
Když mi podával mobil, uvědomila jsem si, že se mi třesou ruce. Řekl pravdu, to jsem poznala, a možná mě to děsilo ještě více, než kdyby lhal. Pocítila jsem ohromné zklamání, protože jeho výraz se s předchozím konstatováním neslučoval, proměnil se v neprostupnou masku.
Ztichlá zahrada mi poskytla chvilku na přemýšlení. A nad čím jsem to vlastně uvažovala? Nad jeho odpovědí na Zoeyinu otázku. V žádné verzi tohoto světa nebylo možné, aby mne James Westman miloval či ke mně cítil byť jen nějakou náklonnost. A přesto jeho tvář říkala něco jiného. Mé srdce roztálo soucitem vůči člověku, který se rozhodl nenechat do své mysli již nikdy nikoho vstoupit, a přesto tomu nedokázal zabránit. Milovala jsem ho. Navždycky.
Nakonec jsem srovnala svůj výraz a dospěla k závěru, že mi tato noc poskytla zajímavou životní zkušenost. Budu se držet dál od Jamese Westmana a poskytnu mu tak příležitost srovnat si život. Odejdu od povolání svých snů. I když již za pár hodin měl nastat úsvit, v mém srdci stále vládl stín mého rozhodnutí.
"Slyšela jsi ten rozhovor?" zeptal se mne a přerušil tak dlouhý pohled směřující do jeho očí, které upíraly zrak na trávu před sebou.
"Ptala se tě, jestli si tenhle podraz budeš pamatovat," zalhala jsem. Byla jsem si vědoma, že téměř jistě odhalí moji lež, ale nezáleželo mi na tom. Nechtěl rozvíjet to, co řekl do telefonu a já to respektovala.
"Ještě chceš pořád dát výpověď?"
Polkla jsem jednou. Podruhé. Mé oči se zalily slzami strachu z toho, že bych skutečně dokázala odejít.
"Ne, ale musím si uzavřít vyšší životní pojistku," odpověděla jsem se skutečným úsměvem vepsaným nejen ve tváři, ale i v srdci. James pootočil svými prsty moji tvář jeho směrem, a byť jeho pohled trval jen vteřinku, zahlédl v mých očích strach a nejistotu.
"Já strach nemám, zlato," zašeptal. Vzal moji zraněnou ruku do té své, políbil ji a pokračoval rty nahoru k rameni.
"Zvýším ti plat," zamumlal a přejel svými jimi po mé klíční kosti. Tam se odklonil, aby mohl pozorovat každý z těch mnoha záškubů, které jistě proběhly po mé tváři. S každou další vteřinou, co jsme v této pozici strávili, má mysl vnímala více a více jeho přítomnost a mé racionální já doufalo, že tuto zkoušku sebeovládání zvládnu.
Mému vědomí již nezbývalo příliš mnoho sil na držení se zpátky, což mučilo celou moji duši. Tak zoufale jsem chtěla překročit vzdálenost mezi námi, že jsem se raději prudce zvedla, snažíc se uspořádat si své myšlenky a najít důvod našeho vzájemného uhýbání. Kráčela jsem pryč do temného lesíka, což bylo přesně opačné místo, než kam by bylo logické po téměř-vraždě na stromě jít, ale mé rozhození způsobilo, že mi na tom vůbec nezáleželo.
"Proč?" ozvalo se za mnou blíž, než jsem tušila.
"Potřebuju v kanceláři nový kabel, ten poslední překousalo migrující kotě," vypadlo ze mne. Znala jsem Westmana natolik dobře, že jsem si uvědomila metodu, kterou bude chtít využít - pokusí se ze mne dostat pravdu, jež by měla v této situaci automaticky vyjít na povrch. Jelikož jsem se alespoň trochu ovládala, naservírovala jsem mu jinou pravdu, i když to nebyla ta, po níž toužil.
"Samozřejmě že potřebuješ," ozval se za mnou sarkasticky. Snažíc se odejít co nejdál nejen od něj, ale i od svých myšlenek, jsem uvažovala o dalším kroku, který bych měla podniknout.
Ticho. Otočila jsem se. Westman šel stále za mnou. Můj krok se stále zrychloval, až jsem se octla v lesíku, jehož skutečná rozloha byla tak pětkrát menší, než v co jsem doufala. Za necelou půlminutu jsem prošla úzkou řadou stromů a octla se u dřevěného plotu, za nímž leželo potemnělé pole osvětlované pouze vzdálenými světly Washingtonu.
"Řekni to!" ozvalo se přímo za mými zády.
Když jsem se otočila, octla jsem se tváří v tvář Westmanovi, na jehož obličeji vzdáleném pouhých dvacet centimetrů se zračila spousta emocí. Ani se nesnažil je ovládat, což mému zrychlenému myšlení dalo šanci všechny rozpoznat. Jeho oči hořely zoufalstvím a nadějí zároveň, touhou smíšenou s odpíráním, vztekem i něhou, ale co upoutalo moji pozornost ze všeho nejvíce, byla opravdová láska. Taková, která přetrvá, ať se rozhodnu jakkoliv.
Popírání není dobrá věc, lásko. Způsobuje šílenství, nedostatek pracovního elánu a brzký vyhazov z téhle firmy, řekl mi jednou.
I přes to jsem ale mlčela a snažila se neuhnout svým výrazem, přičemž můj dech stále zrychloval, i když jsem již pěknou chvíli stála na místě.
"Jsi příšerná lhářka," konstatoval, "to co jsi mi řekla, nebylo logické." Myslel na ten telefonát. Já také. Nejen na něj - přemítala jsem o všech našich polibcích a nepolibcích. O tom, jak jsem ho zoufale milovala.
"Chceš mě zhypnotizovat?" zeptala jsem se po chvíli, co jsme takhle stáli.
"Ne. Čekám, kdy mi tvá tvář prozradí, oč běží. Víš, že nedokážu v té tvé číst hůř než v číkoli jiné," odpověděl a ani o píď neuhnul svým zkoumavým výrazem. Má nepřístupná maska náhle ustoupila a opět ji vystřídal koktejl všech emocí, které prozradily moji slabost pro něj a utvrdily ho v tom, že mi na něm záleží.
"Co chceš?" zašeptala jsem zoufale. Mé oči vzhlédly k obloze, kde právě vystoupil měsíc z clony mraků a dodal mi tak sílu. Jen jsem nevěděla, k čemu ji použít. Již jsem učinila několik kroků k domu, když tu mne náhle chytla čísi ruka a přitáhla zpět.
"Tebe," zašeptal, než byla vzdálenost mezi námi konečně překonána.
Jamesovy rty se ve vášnivém polibku plném naděje a přání konečně přitiskly na ty mé, které mu okamžitě odpověděly. Hrozilo, že se mi každou chvílí podlomí kolena, jelikož vědomí odplulo kamsi do pozadí a nechalo po dlouhé době vyvřít na povrch mé city. Jemně jsem vyprostila svoji ruku z jeho sevření a zamotala mu ji do vlasů, zatímco on mne tou svou chytil kolem pasu, přitahujíc mne tou druhou ještě blíž.
Již tak dlouho jsem po něm toužila. Po jeho odhodlaných rtech, vášnivých dotecích, po jeho blízkosti. Po možnosti překračovat vzdálenost mezi námi dvěma, patříc jen jeden druhému.
Dotlačil mne svým tělem k dřevěným plaňkám, o něž mne jemně opřel a začal svými rty laskat můj krk, zaplétajíc své ruce do mých vlasů. Po chvíli se naše rty opět spojily, umírňovaly alespoň trochu naši touhu, která zdaleka přerůstala mé představy o ní. Co jsem ale mohla o svých citech vědět, když jsem je posledních šest let pohřbívala a bála se nechat vyplout na povrch?
"Doufám, že tohle neděláš jen proto, abys mohl zkoumat můj výraz ve tváři," zašeptala jsem, když jsme se na pár centimetrů oddálili, lehce lapajíc po dechu.
"Jistěže ne, zlato. Mimochodem, zmínil jsem se, jak jsem šťastný, že někdy zapomeneš umění lhát?" odpověděl a přejel lehce svými prsty po mé páteři, až mě to zašimralo.
"Proč?" zeptala jsem se zvědavě, nechávajíc ho sklonit se k mé klíční kosti a jemně ji líbat.
"Jinak bych si nebyl jistý, že o mne stojíš," zašeptal do mého ucha a věnoval několik polibků mému krku.
"Miluji tě," pronesl tiše po chvíli.
"Miluji tě," odpověděla jsem téměř okamžitě a usmála se na něj. Většina lidí má pocit, že nelze lásku poznat tak snadno, ale když toho pravého naleznete, jednoduše to cítíte.
Jeho rty pokračovaly přes moji tvář zpět na ty mé, kde se konečně spojily v polibku, který nebyl nic jiného než pravda. Čistá pravda a láska.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mariam Mariam | Web | 12. října 2012 v 21:03 | Reagovat

Fakt sa mi to páčilo. Viac ako všetky, ktoré tu boli, možno až na Verčinu poviedku, ale to bol iný žáner.
Pár veciam (skôr vetám, ako deju) som síce občas nepochopila, ale to zase pripisujem mojej občasnej nepozornosti pri čítaní (ale snažila som sa, no :D).
Veľmi dobré :)

2 šunkič šunkič | Web | 12. října 2012 v 21:29 | Reagovat

Já si měla nechat čtení asi na ráno, v pátek večer se mi takový množství informací špatně vstřebává a spojuje :D. Ale jinak... smekám! Je to promyšlený do posledního detailu (teda nejspíš, jak říkám, v pátek večer toho můj mozek moc neodhalí :D. Možná tam byly drobnosti, ale možná taky ne, musela bych to číst 2x). Pěknej, příjemnej styl psaní, celkem málo překlepů, originální, poutavý příběh... a ty vědomosti? Jakože někomu se špatně dýchá, když visí za ruku? Možná jsem blbá, ale v životě jsem o tom neslyšela, takže jestli to tak fakt je (pochybuju, že bys to tam psala, kdyby sis tím nebyla jistá, takže tomu věřím), tak je to dost dobrý dodatek a podobných věcí je tam víc, mám ráda takovýhle "chytrý" povídky :)
Jediná taková pidi drobnůstka - bylo by to lepší jako kapitolovka, alespoň na 7 čtyřstránkovejch kapitol to rozvýst a je to tak perfektní, že se za svoji povídku upřímně stydím. A že já jsem na většinu svých "děl" sakra hrdá! :P Jestli právem nebo ne, to je věc druhá :D
Mimochodem, nepíšeš detektivky? Hodila by ses mi na to, úplně mi hlavou při čtení proběhl Raymond Chandler a Ed McBain, i když mají jinačí styl než ty, stejně to ve mně vyvolalo pocit, jakože to všechno k sobě patří :):D

3 Terra Terra | E-mail | 14. října 2012 v 19:57 | Reagovat

[1]: Díky, vážím si toho. :-)
[2]: Páni, děkuju moc. Všechno je vědecky ověřené (ne, že bych se sama pověsila ze stromu :D), ale protože to není nic novináři využitelného, do povědomí lidí se to příliš nedostalo. Povídka byla původně o sedm stránek delší (obsahovala více vzpomínek a vše bylo o něco komplikovanější), ale měla jsem pocit, že by to tady nikdo nevydržel číst. Píšu především detektivky, občas nějakou tu romantiku, ale baví mě také sci-fi a fantasy. Moc si Tvého názoru vážím. :-)

4 šunkič šunkič | Web | 14. října 2012 v 20:49 | Reagovat

[3]: joop, to zkrácení chápu, s kapitolovkou by to bylo asi náročnější pro hodnocení a tak :) Hmm, a můžu se zeptat, jestli ty svoje skvosty někde zveřejňuješ? Vidím, že na vlastním blogu ne-e, ale třeba někde jinde... občas si ráda přečtu dobrou detektivku, sice jsou náročnější na čtení, ale člověk nemůže mít všechno pořád jednoduchý, to je potom sám jednoduchej :P

5 Terra Terra | E-mail | 14. října 2012 v 21:02 | Reagovat

[4]: Mám je tak maximálně v počítači. Máš pravdu. :D

6 šunkič šunkič | 14. října 2012 v 21:10 | Reagovat

[5]: V počítači?! No toto, nepřijde ti to blbý si to takhle škudlit! :D Měla bys popřemýšlet o nějaký publikaci, webů je na to hafo :P A udělám ti reklamu na svém...ehm, "celosvětově známém a denně tisíci lidmi navštěvovaném" blogu! To je přece neodolatelná nabídka! :D

7 Terra Terra | E-mail | 14. října 2012 v 21:29 | Reagovat

[6]: Děkuju za nabídku, sama už o tom nějakou dobu přemýšlím, ale pořád jsem se nerozhodla. Uvidím. :-)

8 D. D. | 14. října 2012 v 22:55 | Reagovat

Zverejnuj! Ctenaru by urcite mela dodtatek, protoze pises vazne moc hezky :)

9 Lili Lili | 15. října 2012 v 17:18 | Reagovat

Zdá se mi to nebo je tu někdo blázen do seriálu Anatomie lži? Jinak povídka pěkná, i když jsem se v druhé části ztrácela v tom, co hlavní hrdinka vlastně chce či nechce. Možná ale byla sama zmatená, a v tom případě je to jedině dobře:)

10 Mariam Mariam | Web | 15. října 2012 v 17:36 | Reagovat

Som za zverejňovanie, táto poviedka ma dostala s tým, ako bola prepracovaná. Strašne rada si prečítam ešte niečo :)

11 Terra Terra | E-mail | 15. října 2012 v 18:47 | Reagovat

[8]: Děkuju moc! :-)
[9]: Viděla jsem před rokem asi tři díly a říkala jsem si, že by stálo za to si s tím nápadem pohrát, tak jsem to zkusila. :-D Sama hlavní hrdinka je hodně zmatená, docela přemýšlím o tom, co by si o celé situaci myslela s měsíčním odstupem, popřípadě jaká by byla situace za měsíc od konce příběhu. :-P Díky. :-)
[10]: Děkuju! Snažila jsem se. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama