Pravda nebo štěstí (1.část)

12. října 2012 v 20:26 | Michelle |  Soutěže
Autor: Terra
Blog: -
Název: Pravda nebo štěstí


Ženský výkřik prořízl ticho. Zabodával se hluboko do mých uší a můj tep se zdvojnásobil.
"Nic se neděje," uklidňovala jsem se a zrychlila svůj krok. Klapání mých parádních lodiček zesílilo. V tu chvíli jsem se za svou touhu vždy vypadat dobře proklínala.
"Bože, pomoz mi," drtila jsem zuby o sebe a zarývala si nehty do dlaně. Na protějším chodníku se ze stínu vyloupla temná postava a mně úplně vyschlo v krku.
Mraky noční oblohy propouštěly pouze matné měsíční světlo, které dopadlo na siluety pomalu vstupující do liduprázdné cesty. Než jsem oba stíny rozpoznala, živila se má mysl nadějí, že spatřím svého šéfa Jamese Westmana, který mi před necelou hodinu napsal textovku s prosbou o setkání. Jakmile mé vědomí zpracovalo dostupné obrysy, probleskl mým tělem živočišný pud bránit svůj život, ale vystřídalo ho smíření a já zmrzla strachy.
O sloup veřejného osvětlení se ležérně opíral Adam Hicks, sériový vrah, na jehož kontě bylo minimálně pět lidských životů a jeden další před chvílí nejspíše do statistik pohřešovaných přidal. Na rozdíl od ostatních obětí jsem její jméno znala - Zoey, exmanželka Jamese Westmana.
A přece, vše se v mé duši na chvíli uklidnilo, když jsem pohlédla na druhou postavu a poznala v ní Jamese. Něco mi ale na celém zjevu připadalo divného, a tak místo abych se za ním rozběhla, strnula jsem na místě. Jen díky tomu jsem si povšimla si malé zbraně s tlumičem spočívající v Hicksově ruce. Mířila na Westmanův krk.
"Utíkej, zlato," oslovila mne hlasem plným překvapení silueta šéfa.
James Westman, majitel jedné z nejvíce prosperujících korporací ve Washingtonu, vystudoval Cambridge a založil firmu The Westman Group, která zaměstnávala lidi s talentem rozpoznat lži. Po chodbách sídla tohoto podniku se procházely různé typy lidí včetně elektrikáře, jenž objevil nadání zcela náhodně, a univerzitního profesora se specializací na mikrovýrazy určující specifické emoce. Všichni zaměstnanci měli jednu věc společnou - chovali takový smysl pro spravedlnost, že byli schopni pracovat s ironicky myslícím a arogantním šéfem. Pouze málo lidí opravdu pochopilo Jamesovu zajímavou povahu, z nichž ještě méně se s ním dokázalo naladit na stejnou vlnu a být mu rovnocenným soupeřem v myšlenkových soubojích.
Jeho spolupracovnice si časem zvykly na oslovení lásko nebo zlato, což obvykle odlehčilo vyhrocenou situaci, ale nyní, když mu šlo o holý život, vyznělo oslovení naprázdno. Nehodlala jsem ale mého několikanásobného zachránce z jisté zkázy nechat samotného. Vzpomněla jsem si na hořící dům, z něhož mě vytáhl, podporu, kterou mi poskytl, když jsem musela zastřelit vlastního bratra zločince, v tu chvíli ohrožujícího několik lidských životů. Nemohla jsem pro Jamese udělat nic menšího než mu ten svůj věnovat.
"Pojď sem, Ann Lawsonová!" ozval se Hicks. Zaryl Jamesovi hlaveň pistole do krku a já v jeho výrazu poprvé spatřila výraznou emoci - bolest. Veškerou svoji odvahu jsem věnovala na zformulování žádosti, kterou jsem po chvíli vyslovila.
"Tohle nemusíš dělat. Pusť ho a nikomu se nic nestane, chci ti jen pomoct," vychrlila jsem zoufale základy vyjednávání se sebevrahy. Kdyby Hicks držel zbraň u hlavy komukoli jinému, možná bych vymyslela něco lepšího, ale jakmile někdo ohrožoval Jamese, stala se ze mne iracionálně myslící osoba.
Místo odpovědi se ozvala tichá rána, výstřel ze zbraně s tlumičem. K mému překvapení a Westmanově štěstí se kulka nezabořila do jeho krku, nýbrž mne škrábla do ramene a zavrtala se hluboko do zdi za mnou.
"Už jdu," povzdechla jsem si. Hlavou mi probíhala jedna myšlenka na záchranu za druhou, ale nakonec jsem usoudila, že sic s Westmanem máme výhodu vyššího počtu, stojí proti nám šílený sociopat se zbraní v ruce.
Mé oči se na moment přivřely, abych si snadněji dokázala spojit vůni šířící se kolem se vzpomínkou. Vzdávajíc to jsem je opět otevřela, překvapena tím, že nevidím Hickse ani Westmana. Tu se znenadání na má ústa a nos přitiskl kapesník, z něhož se linula tatáž nasládlá vůně, jako byla cítit ve vzduchu. Příliš pozdě jsem si uvědomila nebezpečnost dané látky, jelikož může ve větším množství způsobit otravu. Můj dávný nepřítel chloroform. Proužky světla marně bojující s mraky byly definitivně překryty a stejně tak se má mysl ponořila do temnot.
Jak byl dokonalý, ten minulý týden. V posledních zářijových dnech krásně svítilo slunce, stejně tak se obloha třpytila nádhernou modrou barvou a mé úspěchy se zdály být nekonečné. Všechen personál The Westman Group si nadšeně štěbetal nejen o nádherném počasí, které se odrazilo na jejich veselých tvářích, ale i o přednášce plánované na příští týden. Koho si šéf vybere, aby mu na univerzitě asistoval? Požádal mne.
I když se v den přednášky počasí rapidně změnilo, oběma nám na tváři zůstával úsměv, čemuž pomohli i studenti, které opravdu zajímalo, o čem jsme hovořili.
Během výkladu nás zaujala jedna tvář vyčnívající svým chováním nad všemi lidmi, co jsme kdy spatřili. Začali jsme proto improvizovat a obrátili tak na sebe pozornost sériového vraha.
"Dovolte mi jeden experiment, na nějž potřebuji dobrovolníka," pravil James svým šarmantním hlasem. Aniž by čekal na odpověď, ukázal na Hickse, dovedl ho k židli a vysvětlil studentům metodu sedmi obrázků. Podstatou experimentu bylo rozpoznat emoce, které by se měly u normálně reagujícího člověka k situacím na obrázcích vázat.
Westman mne požádal, abych vybrala jeden z nich a ukázala ho Hicksovi. Můj zrak spočinul na fotce mladého páru ležícího v trávě se zamilovaným pohledem ve tváři, a tak jsem ho předložila našemu subjektu. Nemusela jsem být Jamesem, abych poznala pohrdání a znechucení vepsané nejen ve tváři, ale i v duši.
"Jedná se o obrázek Nixona," konstatoval James. Celé třídě jsem byla nucena ukázat vybranou fotku, což jaksi podkopalo naši přednášku na téma, jak se na metodu mikrovýrazů lze spolehnout. Tuto proceduru jsem opakovala ještě jednou, tentokrát však s fotografií památníku vystavěnému obětem 11. září 2001, načež se Hicksovi k mému zděšení rozlil po tváři úsměv. James opět hádal chybně, ale tentokrát jsem bezpečně poznala, že nechává své kořisti pouze zdání výhry.
Uplynulo několik hodin od přednášky a oba jsme poprvé pocítili nepolapitelnost a vynalézavost sériového vraha, díky níž někteří lidé tohoto typu stále ještě beztrestně chodí venku.
Během uplynulého týdne se mi přihodilo nejméně pětkrát, že se čirou náhodou objevil ve stejné kavárně jako já nebo do mne omylem vrazil na ulici, a pak zmizel, což mi začalo nahánět strach. Jelikož se situace zhoršovala stejně jako naše počasí a nálada, začali jsme s Westmanem shánět důkazy proti němu. Nebylo to ale snadné, jak to vypadalo ze začátku, protože k případu byla přidělena moje nejneoblíbenější policistka ve vesmíru, která vše obrátila proti nám a mstila se svému exmanželovi.
Mými plícemi pronikla ledová voda a ničíc mé myšlení nechala vyplout na povrch veškeré emoce. Zoufalství, s jakým jsem bila, aby silueta držící moji hlavu pod vodou povolila sevření, přišlo nazmar, a tak jsem brzy odplula do říše snů.
V hlavě se mi vynořily stovky různých útržků, z nichž se poskládal jasný obraz a nechal mne znovu prožít vzpomínku na výslech.
Seděla jsem naproti Zoey Carterové-Westmanové, exmanželce mého šéfa, v sídle The Westman Group a doufala, že je James stále na mé straně. Za normálních okolností by ji odtud vyhazoval po kouscích, ale tentokrát to nebylo tak snadné - zbraň za jejím opaskem to sice komplikovala, ale odznak, který mi vrazila při první příležitosti před tvář, to znemožňoval.
Nikdo neměl právo zabránit jí ve vyšetřování vedeném v této budově, a mohla tak dle libosti s nechutností jí vlastní komplikovat Jamesovu práci. To se jí vcelku podařilo, když mne obvinila z trestných činů spáchaných Hicksem, a doufala, že si toho nějaký novinář všimne a napíše skandální článek, který zničí pověst celé firmy. Někdy jsem si říkala, že si James a Zoey mohli vcelku rozumět, nebyli totiž povah nepodobných - oba do jisté míry arogantní a chladní, ale Zoey si u mne z nějakého důvodu vyhrála místo nepřítele.
Pro jeho dobro jsem odpovídala na všechny otázky s největší opatrností a dala si záležet na tom, aby můj výraz neprozradil žádnou emoci. Byla jsem si totiž velmi dobře vědoma toho, že zdi místnosti, v níž sedím, nemají bílou barvu, ale pouze se tak zevnitř jeví. To lidem nacházejícím se mimo kostku, což v tomto případě nepochybně byli všichni významní členové The Westman Group, umožňuje subjekt uvnitř nepozorovaně zkoumat. Pomáhají jim v tom nenápadně umístěné kamery v rozích místnosti, kterých si nemá šanci všimnout nikdo jiný než zaměstnanec.
"Dělala jsi někdy domácí úkol pět minut před zvoněním?" vystřelila ze sebe Zoey otázku a začala zběsile chodit po místnosti. Na mé tváři se objevil úsměv, jelikož jsem si právě uvědomila, že tento výslech řídí James za sklem, nikoli Zoey. Tuto geniální pitomost totiž nemohl vymyslet nikdo jiný než on.
"Ne," usmála jsem se hledíc skrze sklo, "tak rychle jsem to nikdy nestíhala."
"K věci. Zabila jsi je?!" Klapání podpatků ustalo. Zoey se nade mne postavila a pokoušela se tím dát najevo svoji převahu, byť jsem měla navrch nejen ve výšce, ale i v momentálním psychickém rozpoložení. Mně venku sériový vrah nepobíhal, Zoey ano.
"Ne. Vždyť vám váš exmanžel pověděl, kdo to udělal," odpověděla jsem neutrálně, pohrávajíc si se slůvkem způsobujícím na její tváři efekt kyselé okurky.
Má hlava se opět ponořila do ledové vody a nechala mysl, aby mi promítla další vzpomínku, která nepřímo navazovala na výslech.
"Viděl jsem všechny ty pochyby na tvé tváři, když jsi stála u oltáře!" obvinil hlas na chodbě Zoey a přerušil tak mé myšlenky týkající se vztahů na pracovišti.
"Která žena neváhá, že si bere toho správného?!" přela se s ním. To jsem už ale z kapsy vytáhla flashku ovázanou modrou mašlí, jejímž obsahem byl můj dárek pro Westmana k narozeninám. Nechtěla jsem totiž, aby Zoey či on udělali nějakou stupidní věc, které by mohli litovat.
"Jamesi, promiň, že ruším, ale tady ode mě máš dárek ke čtyřicetinám," oznámila jsem jednoduše Westmanovi stojícímu na chodbě, hodila mu flashku a ignorovala nechápavý pohled Zoey.
Westman chytil dárek a jal se zkoumat můj výraz z dvaceticentimetrové vzdálenosti, ignorujíc exmanželku stojící opodál. Její tvář se snažila odhadnout, zdali jsem právě Jamesovi náhodou nepředala kompromitující materiál, který by mohla využít ve svůj prospěch.
Lehce klesl v kolenou a pase, aby zkoumal moji tvář zespoda, byl totiž o pár centimetrů vyšší než já. Jednalo se o jeden z momentů, o nichž se mi při výrazném přepracování a s tím spojené hladině kofeinu v krvi častokrát zdálo. Vždy v tomto snu ale zapůsobila jakási síla a přiměla ho, aby překonal vzdálenost mezi našimi rty a políbil mne. K mému zklamání se tomu nikdy ve skutečnosti nestalo.
Jeho obličej se stále více přibližoval, až se octl pouhých deset centimetrů ode mne. Náhle můj mozek přepnul z manuálního ovládání na autopilota, nutíc mne odstranit přetvářku ze své tváře a okamžitě ji nahradit již dlouho skrývanými emocemi. K mému úžasu jsem celý proces nedokázala zastavit, stejně tak ani konkrétní myšlenku jistě se velmi jasně objevující na mé tváři - přání překročit oněch deset centimetrů dělících naše rty. Opodál stojící Zoey se pro mne proměnila ve vzduch.
"Díky za tenhle narozeninový dárek, musíme si to někdy zopakovat," poznamenal. Přečetl mne, všechny emoce i city, co jsem k němu chovala, i když jsem je sama nedokázala identifikovat. Nechtěla jsem jen být s Jamesem, i když pokud by to bylo to jediné, co mi může nabídnout, spokojila bych se s tím do konce života, byť by to mohlo mít nedozírné následky.
Vtiskl mi do ruky flashku a než jsem stačila cokoli říct, lehce mne políbil na tvář, šeptajíc do mého ucha: "Tu výpověď si můžeš stáhnout z internetu."
Již uplynul nějaký ten den od chvíle, kdy mojí hlavou poprvé probleskla myšlenka na změnu pracoviště, ale nechtěla jsem o tom Westmanovi říkat, dokud věc neuzraje v mé hlavě. Hlavním faktorem, který mne nakonec přesvědčil, abych tak učinila, bylo to, že by moje nestálost mohla ublížit všem kolem sebe. Jamesovo štěstí nade vše.

*pokračování v druhé části, hlasování o počtu bodů tamtéž*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama